The Survivor : Blood

Chtěli mě zabít - 28.1.2002

28.ledna 2002

Bylo pochmůrné ráno,vstal jsem myslím něco okolo 10 hodiny (Většinou vstávám dřív)
Po pár hodinách ležení v posteli jsem se sebral a šel do nejlbižší kavárny,kde jsem se měl
sejít s Rebekou,Mattem a Clare,kteří tam mimochodem byli přesně na čas,narozdíl ode mě-
ale oni už si zvykli,dělal jsem to celkem často.
Všichni popíjeli svoje kafe když jsem si k nim přisedl."No ne, jen 30 minutoví spoždění,lepšíš se !"
 Řekla  se sarkastický smíchem Rebeka.Jen sem rychle přikývl a pousmál se.Bavili jsme se
a byla sranda,ostatně jako vždy.Ale už bylo docela pozdě, a já si řekl že už bych měl jít,
všichni jsme se rozloužili a já šel poslušně domů,kde jsem si sedl za stůl a vytáhl si
z posledního šuplíku náčrtníky- (Můj koníček je kreslení,né že by mi nějak extra šlo ale..)
a tužky.Po chvilce sezení nad papírem nic nedělajíc, jsem si usmyslel, že půjdu nakreslit z věnčí-hodně blbej nápad mimochodem- ale to se dozvíte za chvíly.Prošel jsem dřevěným mostem až za náves kde jsem se zastavil na malém paloučku,kam už nezasahoval les,sedl jsem si na vysoký kámen a da si před
sebe náčrtník a tužku,když už jsem chtěl udělat první tah tužkou přes papír, ucítil jsem neskutečnou bolest na krku,jako kdyby se do mě někdo/něco zakouslo.Do dnes si to pamatuju, byla to neskutečná bolest,jako kdyby mi někdo právě zabodl vidlíčku do krku (dokonce i horší).Ale byla to jiná bolest, jako kdyby se do mě někdo něbo něco zakouslo,začalo to pít mou krev, to jsem mohl cítit velmi přesvědčive.Cítil jsem jak má krev opouští tu ránu.Pomalu jsem už upadal do bězvedomí,když nějaký ženský hlas,řekl bych až zavelil : Ne! Jeho ne! V tu chvíli mé utrpení skončilo,bolest přestala ale já i přesto padl do bezvědomí.