"Ten žebřík se mi zdá nějaký ztrouchnivělý."
"Jak to můžeš vědět? Vždyť je úplná tma."
"Párkrát jsem slyšela prasknutí."
"To byly moje klouby."
"Kolik ti je, sedmdesát?"
"O přibližně padesát tři let vedle, zlato."
"..."
"..."
"Nechceš lézt první?"
Povzdechla jsem si a začala šplhat po žebříku, který přeci jen nevypadal nejpevněji.
"Ti říkám, ten barák má tak třicet metrů."
"Bojíš se výšek?"
"Ne, já se bojím toho, že spadnu."
"Já říkala, že-"
"Pššt! Když se nebudu koukat dolů, bude to fajn."
Lily se zlomyslně uchechtla, ale já neměla čas ji okřiknout, jelikož jsem se právě drápala na střechu.
Když jsme byly obě nahoře, rozkoukávaly jsme se kolem. Naše oči už si dávno zvykly na tmu a tak jsme se dost dobře orientovaly. Párkrát jsme sice málem spadly, ale vždycky nás ta druhá zachytila. Celkem to odnesly asi tři střešní tašky.
"Chyť ten provaz a já to přivážu na druhé straně."
Kdyby jedna z nás teď spadla, asi by sebou vzala i tu druhou, což by nás prozradilo, ale předpokládám, že by to moc nevadilo, protože bychom pravděpodobně byly obě mrtvé.
Žádné umírání se naštěstí nekonalo a po několika minutách bylo plátno úspěšně přivázáno.
Zabralo nám to pár dalších pokusů, než jsme ho uvázaly rovnoměrně, a nakonec se nám zdálo trochu menší, ale Chesterovi mají opravdu velký dům, což není moje chyba.
Chvíli jsme stály na střeše, dvě tmavé siluety v černočerné tmě.
Myslím, že to byl jeden z těch momentů, pro které stojí za to být naživu.
