Lesní cesta

36 1 0
                                    

Poko, náčelník vesnice, dřepěl na kraji cesty a svým gestem, zvednutou rukou, nám dával najevo svůj nepokoj.
Jeho výraz se zakrabatil.. (vsadil bych svou botu, což ve vesnici, jako byla naše, nebylo zrovna malou částkou) , že se Poko bojí.
Je normální cítit strach, at už z čehokoli, nebo o cokoli. Ale Poko takový nebýval. Nikdy neměl strach.
Teď však hleděl na temnou masu vysokých stromů a jeho tělo mu nedovolilo se pohnout, byť jen o jedinou píď.
Podíval jsem se na Mokyru, dlouholetého přítele, který mi pomáhal s domácími pracemi, u řezníka Rejze.
Mokyra zahlédl můj výraz a ledabile mávl rukou.
,,Však ho znáš." Zašeptal s rukou u svých úst. ,,To dělá vždycky. Snad naschvál.. nebo já nevím."
Ještě jednou jsem pohlédl na Poka. Čelo se mu lesklo potem a jeho pravé obočí skákalo jak hopík.
Zavrtěl jsem hlavou.
,,Ne, Mokyro.. Tohle je vážně divný."
Kluci, co seděli opodál, mi dávali za pravdu.
Pár z nich na sebe kývlo, zvedlo se a odešlo.
Poko byl známým intuitivním typem a velice malo lidí pochybovalo o jeho činech.
Zbylo nás osm. Včetně mě.
Každý byl zvědavý a ze zadu se přibližoval k Pokovi.
Poko však zasyčel a tím naše zvědavost pohasla. Nikdo by neodporoval.
Byla už téměř tma a naše otrávené obličeje, na které jsme ho donutily se dívat, ho posunuly vpřed.
Mavl rukou, na znamení pochodu.
Každý se usmál. Kromě mě.
Neměl jsem dobrý pocit.. Stromy, jenž nás obklopovaly. Tma, která nás nutila prerývavě dýchat. Neustálé zvuky nočních tvorů. To vše na me doléhalo a já se začal bát.
Přesto jsem se vlekl dál a dodával Mokyrovi odvahu. Zazubil se na mě a já poznal, že si to náramně užívá.
--------------------------------------
Poko zastavil na konci cesty, kterou jsme se vlekly snad celou věcnost.
Nebylo vidět na krok. Každý se řídil stínem chlapce, který šel před nim.
O to víc jsem obdivoval Poka, který cestu musel znát nazpaměť.
,,Je tu někdo, kdo by se snad chtěl vrátit? " Zeptal se Poko a já viděl, jak mu hlava litá všude kolem.
Samozřejmě, že já. Každý, kdo šel před námi, ať už se jednalo o kuchaře, či bojovníka, skončil napíchlý na jednom z kůlu, které ohraničovaly západní Marabu.
Nechybělo moc a kůly by byly na dohled. Nikdo z nás ovšem netoužil po pohledu na naše padlé druhy.
Kluk, menšího vzrůstu, který se klepal strachem, pomalu zvedl ruku.
,, J-Já.." Vykokotal a zahanbeně stáhl kapuci az do čela.
Náčelník se zamračil.
,,Tvé jméno?" Vytáhl deník, který schovával v kapse a s tužkou v ruce tázávě hleděl na mladíka, zahaleného v kápi.
Nikdo z nás neměl náladu se smát. Ale každý utrousil nějaký ten úsměv.
Mladík si klekl, čímž dával náčelníkovi najevo svou hanbu.
,,Jsem Hernz. Hernz Uter." Tiše vydechl a znovu se zvedl.
Náčelník psal. Bylo slyšet svištění tužky a občasné klapnutí.
,,Dobrá, Hernzi, synu kováře. Můžeš jít. " Rukou ukázal za jeho záda a čekal, dokud Hernz nekývne.
Koukaly jsme za ním a čekaly, až ho nebude vidět.
Dřív, než se stalo, sňal Poko svůj luk, vytáhl šíp z toulce, zasunul do tětivy, natáhl a vypustil šíp na svou dráhu.
Nikdo z nás vlastně pořádně nestihl pochopit, co se stalo.
Každý ale věděl, ze strach nám nezabrání jít dál.

Poklad MarabyKde žijí příběhy. Začni objevovat