Poklad Maraby

Vzpomínky

Plahočili jsme se dal po cestě, kterou nás vedl Poko.
Po smrti Hernze jsme zkrátka neměli na výběr.
Každý z nás byl nervózní. Každým krokem jsme se blížili k Marabě, kterou ohraničovaly kůly, na nichž byly napíchnutý hlavy našich přátel. Mezi kůly se dalo snadno proklouznout. Nebyla to obranná barikáda, jak by se mohlo někomu z dálky jevit. Bylo to jen odporné gesto, kterým nám obyvatelé Maraby dávali najevo, že vstup do jejich východní části této země, se jim ani za mák nelíbí.
Kůly tu stály už desítky let a časem jejich počet rostl. Každý chtěl získat poklad, o kterém věděl každý v této zemi. Nikdo však nevěděl přesně, jestli nějaký opravdu existuje. To nám všem bylo ale jedno. Život v naší vesnici skýtal chudobu. Nikdo nechtěl prožít celý život, s myšlenkami na chudobu a hlad. Byla to jediná šance, jak docílit něčeho, na čem všem záleží.
Poko se zastavil a tentokrát nechal ruku podél těla. My ostatní jsme mu stály za zády a zdrceně hleděly na ohraničené kůly. Byly jsme od nich daleko maximálně deset metrů a každý poznával člověka, jenž kdysi obýval naši vesnici.
Poko stál nehnutě a stejně tak i Mokyra. Upíral zrak na kůl, který ho děsil a dráždil ze všech nejvíc. Jeho otec.
Vedle kůlu, na kterém Mokyra stále ulpíval, byl další, který mi hrnul slzy do očí. Tentokrát můj otec. Mokyrův otec a můj, byli přátelé na život a na smrt. Když se tenkrát můj otec stál náčelníkem, my s Mokyrou jsme spolu byli tak spříznění, jako naši otci. Starší generace padla o pokus dostat se do východní části Maraby. Teď je řada na mladší generaci. Na naší generaci.
Ucítil jsem ruku na pravém rameni a stejně tak i Mokyra. Oba jsme se ohlédli vzad a hleděli do očí Loiry, snažící se zadržet vodopád slz.
Pokusili jsme se s Mokyrou o uklidňující úsměv, ale v téhle situaci to byl beznadějný pokus.
,,My to dokážeme." Řekl jsem to sebejistěji, než jak jsem to cítil.
Loira si povzdychla a kývla. Za čas si každý zvykl na její nemluvnost. Občas z jejich úst zahrálo pár slov,  ale nikdy nemluvila, pokud to nebylo opravdu nutné. Věřte nebo ne, bylo to opravdu málo kdy.
Ze zadu se k nám blížil vysoký, statný hoch. Poznal jsem Raga a pokrčil rameny. Poko stále nevydal rozkaz a minuty stále ubíhaly.
Raga si mezi námi svým tělem vydobil místo, aby mohl projít. Nezastavil se ani u Poka a sám vyrazil vpřed. Nikdo jiný by si to nedovolil. I když jsem byl syn náčelníka, jeho postavení jsem vždy odmítal zaujmout. Raga by byl ten, který by se po Pokovi hodil nejvíc. A tak jsme to nechávali většinnou na něm.
,,Jdeme, chlape. Poko nejspíš truchlí. Necháme ho být." V Mokyrově hlase bylo znát pobavení. Každý si užíval pohled, kdy Poko nebyl ve své kůži.
Naše skupina šla dál a každý z nás se neustále ohlížel na kůly, které jsme míjely.
Koutkem oka jsem zahlédl hlavu, nabodnutou na jednom z nich. Bolestně jsem si vzpomněl na časy, které jsme společně trávily na lovech.
Wast byl jedním z nejlepších lukostřelců a rád mě učil. Nebyly to žadně nudné výpravy, ale užité chvilky, doprovázené naším neustálým smíchem. I teď jsem si vybavoval jeho nezaměnitelný úsměv a obličej, když se zazubil tak, jak to uměl jen on.
Ale vše hezké jednou končí. V Marabě to platí dvojnásob.
Zatímco jsem vzpomínal, Raga se zastavil a obrátil se čelem k nám. Poko byl stále tam, kde jsme ho o samotě ponechaly.
Raga se nám všem podíval do očí, ale nakonec se zastavil u těch mých. Jeho pohled byl prosebný.
,,Poe, měl by jsi ty být tím, kdo pronese pár slov, než přejdeme kůly. Jsi synem náčelníka. Půjdeme za tebou. S Pokem to nevypadá nadějně. Nejspíš si nadělal do kalhot." Na konci slov se ušklíbl a půlka z nás se pobaveně zasmála. Mně a ostatním to k smíchu nebylo.
,,Víš moc dobře, že mě postavení nezajímá. Pokud nás chceš vést, nemám s tím žádnej problém." Odvětil jsem a pozdvihl oboje obočí, naznačující nevyřčenou otázku.
Dřív než stihl Raga promluvit  vzal si slovo Mokyra.
,,Já s tím ale problém mám," vykřikl rychle a při pohledu na jeho nechápavou tvář pokračoval, ,,Ty nás nemůžeš vést. Lov? Hry? To ano. Ale východní Maraba? Jsi moc uspěchaný. Potřebujeme někoho, kdo používá mozek, ne svaly." Raga se po jeho slovech znatelně zamračil  ale neřekl nic.
Mokyra se obrátil ke mě. Čekal jsem to.
,,Musíš to být ty, Poe. Jsi právoplatným nástupcem. Jsi silný a především ti to pálí. Buď ber, nebo jděte beze mě." Mokyra byl neústupný.
Raga nic nenamítal a ostatní ze skupiny souhlasily.
Já stále váhal.
,,Mokyra má pravdu. Někdo nás musí vést. Já chci, aby jsi to byl ty." Usmála se na mě a zvedla palce nahoru.
Já stále váhal.
Jeden z menších od nás promluvil k Ragovi.
,,Mám tě rád, chlape. Ale pravdou je, že se chystáme do východní Maraby. Víš dost dobře, co to znamená. Chladnou hlavu, uvažování a vsadím se, ze i nějakou tu strategii. Potřebujeme někoho, jako je Poe. Promiň kámo." Mluvil Ugar a myslel to vážně.
K mému nemalému překvapení, se Raga postavil přede mě a nahlas vyřkl otázku.
,,Tak co, Poe. Bereš? Jinak můžeš jít sám, jak to tak vidím. Co všichni společně jít a jednou pro vždy skoncovat s těma surovcema? Někdo to musí udělat. Když ne my, tak kdo?" Jeho poslední otázka nebyla určená k odpovědi, ale Ugar to cítil jinak.
,,Je nás jen sedm. Vlastně šest, bez Poka. Ten už se asi nevrátí, kámo." Tentokrát jsem vycítil potřebu já.
,,Na počtu nezáleží. Jsou v klidu. Nemají strach. Nebudou chodit po skupinách, jako je ta naše. Když budeme spolu, vím, že máme šanci."
Po těch slovech jsem se cítil silnější.
Rozhodl jsem se. Popošel jsem ke dvěma kůlům, které měly oproti ostatním značný rozestup. Proto jsme skulinu pojmenovaly brána.
Prošel jsem branou a otočil se ke skupině. Teď už k mé skupině.
,,Tak pojďte, lidi. Přišel náš čas. Nezklamem naše předky. Nezklamem naší rodinu. A už vůbec nezklamem naší vesnici. Budeme se bít. Jsme hladový. Máme proč se mstít. Máme co oplácet.
Poklad na nas čeká, tak si ho pojďme vyzvednout, ne?!" Obě ruce mi vystřelily vzhůru a já se cítil ve svém živlu. Vlévala se do mě krev samotného otce.
Byl to hezký pohled na moje společníky, kteří hlasitě povzbuzovaly můj proslov. Jejich ruce byly nahoře, jako ty moje.