short stories | onedirection

zaprodanec | harry styles

Zadní východ obchodního centra

"Uhm, myslíš," stála jsem před ním celá v rozpacích. Bylo vidět, že někam spěchal, ale potkala jsem jej poprvé a opravdu jsem ho chtěla slyšet alespoň mluvit nahlas.
"Ano?" zastavil se a podíval se na mě.
"Že bych se s tebou mohla vyfotit?" usmála jsem se nejistě a čekala, jestli odejde, nebo se zdrží.
"Jo, jasně," přistoupil ke mně blíž a já si vytáhla foťák.

"Eh, tímhle?" podíval se na malý olympus, který jsem vytáhla z tašky. Normálně jsem jej nenosila, ale dneska jsme měly s kamarádkou v plánu jít ven a něco málo vyfotit.
"Vadí to? Rozlišení mého telefonu je horší než babiččina stará televize." Ty jsi kráva. Bože, nafackuj si. Stojíš před Harrym Stylesem a vtipkuješ o svojí babičce. Propadni se do země.
Harry se kupodivu zasmál a nechal mě nás vyfotit. Selfie s tímhle foťákem jsem uměla fotit naprosto vymakaně.

"Děkuju moc," podívala jsem se na naši fotku a usmála se.
"Nemáš vůbec zač, fanoušků je potřeba si cenit," zeširoka se usmál a zkontroloval hodinky.
"Uh, samozřejmě," trošku jsem si odfrkla, ačkoli jsem nechtěla působit nevychovaně. Ty kecy o fanoušcích jsem nesnášela.

"Děje se něco?"
"Ne, jen nerada poslouchám ty díky fanouškům."
"Proč, vždyť je to pravda. Bez vás bychom nikdy slavní nebyli," namítl.
"Přirozeně. Jasně, že máš rád fanoušky. Chci říct, kde jinde bys bral peníze na oblečení, jídlo a všechny ty výlety," vypustila jsem a podívala se na telefon, kolik je hodin.
"Počkej," zamračil se, "co tím naznačuješ?"
"Vůbec nic, Harry," zakroutila jsem hlavou.

"Spěcháš, ne? Tak ať ti to neuteče. Děkuju moc a měj se krásně," snažila jsem se to ukončit, ačkoli on si potřeboval prosadit svou.

"Chceš říct, že to dělám pro peníze?" rozhodil rukama.
Frustrovaně jsem vydechla a položila si poměrně těžký batoh na zem. Tohle vypadalo na dlouho.
"Nejspíš?"
"Opravdu? To vás to všechny tolik baví? Hele, že jsem zaprodanec opravdu poslouchat nehodlám-"
"Tak nehodlej," nasadila jsem si batoh zpátky na záda a dala se k odchodu.
"A pozdravuj v Saint-Laurent," zavolala jsem za ním a odešla.

Nejspíš jsem byla hrubá. Ano, mohlo to dopadnout lépe. Je to šance jednou za život, jej potkat, ale dneska jsem si nejspíš něco uvědomila.
Harry, Niall, Louis, Liam ani Zayn, který teda už v té jejich kapele není, ale pořád veřejně vystupuje, nejsou nic víc než třeba já, nebo Lily, za kterou jsem ten den spěchala.
Dřív jsem si nalhávala, že jsou úplně obyčejní, ale byla jsem z nich unešená a nevěřila jsem tomu.
Dneska tomu věřím. Jsou to lidé, kteří si vydělávají na život. Chodí do práce a z práce. Nejsou nic víc. Není třeba je obdivovat, klanět se jim, bát se je oslovit, kvůli popularitě.

Harry je určitě moc milý člověk, stejně jako ten pán v metru, co na mě teď divně kouká, ale já jaksi nevidím potřebu jít za ním pro podpis.

p.a.: uznávám, toto je divné.
Měla jsem myšlenku, co chci sdělit, co chci napsat, ale pořád mi to připadalo až moc syrové, několikrát jsem to upravovala, ale pořád to není to, co bych si představovala.
Každopádně doufám, že se vám tahle část alespoň trošku líbí a popřípadně si přidáte příběh do knihovny, abyste měli informaci, když přidám nový díl :)
Mějte se krásně