Bad Timing

I.

Sleduji je, tančí spolu v těsném objetí, jeho ruce spočívají na jejím pase a ty její jsou omotané kolem jeho krku. Navzájem si šeptají slůvka, která jsou určena jen pro uši toho druhého. Smějí se na sebe. Jsou šťastní a zamilovaní. Každý, kdo má oči to vidí. Já to vidím. V jejich gestech a očích, viděla jsem to i ve filmu, který spolu natáčeli, je to tak zřejmé. Ona je krásná, s těmi dlouhými tmavými vlasy, olivovou pletí, milým úsměvem a zářivýma očima. V jeho oříškových očích je to ta pravá. Pro něho je jediná. A mě nezbývá nic jiného než jim to přát. Protože jim to spolu opravdu sluší. Protože nejsem sobecká, ani zahořklá. Protože on je s ní šťastný a já jsem šťastná, když je šťastný on. Protože ho miluju. A když někoho milujete, chcete pro něho to nejlepší. I když s vámi není a vaši lásku neopětuje. 

„Bavíš se zlatíčko?" 

Vytrhne mě z mých myšlenek chraplavý hlas. Mírně sebou ucuknu, a sleduji jak tekutina v červeném kelímku, který držím, nebezpečně šplíchla až k okraji. Obrátím se na toho dotyčného vetřelce, který málem způsobil to, že jsem mohla vypadat tak jakože se ani neumím napít bez toho, abych se pocintala. Je to jeho babička, velmi drobná a štíhlá paní, která na svůj už opravdu vysoký věk působí velmi energicky, a především je to neskutečně laskavá a příjemná osoba. Je jiná, když se na vás dívá těma pronikavýma očima, máte nutkání okamžitě uhnout pohledem, protože vám připadá, jako by dokázala přečíst vaše myšlenky, jako by vám viděla až do duše. Přesně takhle se teď dívala na mě. 

„Ano, je to skvělé, jsem ráda, že tu mohu být s vámi." Vysoukám ze sebe a předstírám, že jsem naprosto fascinována kelímkem.

 „Něco tě trápí, vím, že ano. Vidím to na tobě."

„Ne, to nic, jsem v pohodě vážně." Věnuji jí slabý úsměv, ale je mi jasné, že jsem ji ani náhodou nepřesvědčila. Přejde ke mně blíž a zastoupí mi cestu.

 „Brie, nelži mi." 

 Zakroutím hlavou. „Vážně mi nic není." Začíná se mě zmocňovat zoufalství, přeji si, aby odešla, aby mě nechala být s mými melancholickými myšlenkami. Znaveně si povzdychne a věnuje mi úsměv. 

„Vím, o co tu běží." Zmateně se na ni dívám, jak by mohla? Dokáže snad opravdu číst myšlenky? Při té představě se mi zhoupne žaludek. Přiložím si kelímek s limonádou ke rtům, abych se něčím zaměstnala a nemyslela tolik na své pošetilé představy.

 „Ty ho miluješ."

 „Cože?!" Vyprsknu pití a zakuckám se. Já totiž vím, jak skvěle přitáhnout pozornost. Lidé kolem mě na mě zírají. Několikrát si odkašlu, abych si pročistila hlas, a dám jim najevo, že mi nic není a že jim nepřekazím večírek tím, že se jim tu udusím. 

„To je nesmysl!" Zamumlám.

 „Ale že jsi hned věděla, koho myslím tomu moc nenasvědčuje." Usměje se tím způsobem, jako: Jo mám tě v pasti. Odhalila jsem tě. „Nevím, o čem to mluvíte." Těkám pohledem po okolí, jen se nedívej na ni, nakazuje mi můj vnitřní hlas. 

„Takže nejsi zamilovaná do mého vnuka?" Doráží na mě. Šokovaně se na ni podívám.

 „Samozřejmě že ne."

 „Že ne?"

 „To je absurdní." Nervózně se zasměju.

 „Já znám pravdu Brie."

 Povzdychnu si a sklopím pohled. Vzdám se. „Jak dlouho? Jak dlouho to víte?"

 „Už od té chvíle, co jsem vás spolu poprvé viděla." Ztuhnu hrůzou až po kořínky vlasů.