Bad Timing

III.

  BRIE

Když se ráno probouzím už ani nedoufám, že bych mohla být zpátky doma, přesto se neubráním pohledu do svého pokoje, ale je to přesně tak jak jsem si myslela. Povzdychnu si a rezignovaně se zadívám na strop. Uvnitř mě hlodá znovu ten nepříjemný pocit. Je to tady Brie, pomyslím si. Přiznej si to. Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se si konečně přiznat to co je naprosto zřejmé a naprosto šílené. Přemístila jsem se v čase a všechno tím změnila. Minulost, přítomnost i budoucnost. A svým způsobem jsem o nic takového vůbec nestála. Co když jsem nechtěně způsobila něco co už nebudu moct změnit? Něco zásadního? Při tom pomyšlení se mi udělalo lehce nevolno. Jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít? K něčemu tak nerealistickému, že jsem to dosud vídala jen ve scifi knihách či filmech? Jak mám něčemu takovému zabránit, abych se mohla vrátit domů?

 Opravdu Brie? Ozve skeptický hlas v mé hlavě. Moc dobře víš, že určitá část tebe se vrátit nechce. Máš tu všechno co sis kdy přála, žiješ teď tady, máš tu svou rodinu a hlavně je tu on. Jeho šestnáctileté já žije přímo vedle tebe a pozvalo tě aby si s ním dnes šla zahrát basketbal. Ty se nechceš vrátit, jen si to nalháváš, protože máš strach. Strach z neznámého a takhle je to u tebe pořád. Jsi srab Brie. Všeho se bojíš tak že si to nedokážeš ani užít. Proč by jsi si nemohla vychutnat to co se ti teď nabízí? Není na tom nic špatného, budeš zároveň pátrat po příčině toho že se stalo to co se stalo ale při tom si to užiješ. Budeš to udržovat v rovnováze, abys ses nenechala příliš unést a nesletěla dolů. Víš jaká je skutečnost, nenech se oblafnout. A až na to přijdeš tak se prostě vrátíš, třeba proto nebudeš muset ani hnout prstem, ale ne s prázdnou. Zařiď to tak abys měla na co vzpomínat. Přestaň se pořád něčeho obávat.

Ještě chvíli se líně povaluji v posteli, abych co nejvíc oddálila dnešek, ale nakonec dospěju k tomu, že mi to stejně k ničemu není. Nazuju si bačkory ve tvaru jednorožce, které byly u postele, musím se po tichu zasmát. To jsem si vážně takovou šílenost dobrovolně sama koupila? Šourávým a trochu ospalým krokem dojdu k onu a roztáhnu závěsy, venku je tak krásně jako včera. Nepřevlékám se a rovnou mířím dolů po schodech, do nosu mě udeří vůně slaniny. V kuchyni nacházím mamku v domácím oblečení jak se točí kolem plotny. Když se otočí široce se na mě usměje. 

„Dobré ráno."

„Ehm ahoj." Nejistě ji úsměv oplatím. 

„Dělám tvou oblíbenou snídani." 

Posadím se ke stolu a rozhlížím se kolem sebe, zvykej si, tohle je teď tvůj domov, napadne mě. Ne že bych s tím měla problém, tenhle dům se mi opravdu zamlouval, byl velmi útulný a vládla tu příjemná atmosféra. Z ničeho nic jsem usyšela na podlaze tiché ťapkání a pak mi něco malého vyskočilo na klín. Maličký chundelatý yorkshire na mě zírá tmavě hnědýma očima. 

„Já mám psa?" Podivím se nahlas a podrbu psa za ušima, neunikne mi mamčin kradmý pohled a rychle dodávám: „Poslední dobou je to takové zlato že o něm ani nevím."

„No to teda nevím jak k tobě, ale ke mně se pořád chová jako pěkné zlobidlo." Postěžuje si a mě se uleví že se mi to podařilo zachránit. 

Položí přede mě talíř s tousty a slaninou, dlaněmi se opře o stůl a zadívá se na mě. 

„Ten včerejšek mě mrzí. Vím jak těžké pro tebe celé to stěhování muselo být." V jejím hlase zaslechnu kajícný tón. 

„To nic mami, jsem v pořádku vážně. Líbí se mi tady." Uklidňuji ji s úsměvem, to poslední co chci je aby se kvůli mně trápila. 

„Máš na dnešek nějaké plány?"