Od začátku do konce

Jak to život chce....

Blonďatý pramen vlasů zakrýval mou tvář. Cítila jsem se neviditelná. Procházela jsem zalidněnou ulicí. Každý člověk do mě vrazil a dělal jako by nic. Cítila jsem se sama, nic mě nedrželo při životě. Ve škole neustálé potíže, prý že jsem drzá, satanistka, neuvěřitelná (v zlém slova smyslu). Oni mě k tomu ale přinutili. Sami se vymlouvají že lidi mění lidi, ale když to řekne puberťačka a tetováním na obličeji, ztrácí to smysl. Učitelé říkají neodsuzuj člověka kvůli jeho vzhledu....ale oni sami to dělají. Je to bohužel normální. Doma....o tom radši ani nemluvě. Každý večer doma opitá matka, bordel, šikanující bratr a nesnesitelný život. Máma byla do mích čtrnáctých narozenin vpoho, ale teď uběhli dva roky. Za tu dobu ztratila práci a začala pracovat ve strip klubu, vím že by to nikdy neudělala ale...neměla na výběr. Bratříček se jí vpodstatě přizpůsobil. Začal se ke mě chovat jak ke štětce. Když jsem se třeba jen o minutu zpozdila z příchodu ze školi, hodil se mnou o zem, začal mi nadávat a stal se zlým Hulkem.   Liduprázdná ulička plná děsu kde bydlím, stála  přede mnou. Táhl se odtamtud smrad mrtvol, plísně. Krysa o krysu tam zakopávala, psi vyli hlady. Za rohem ulice postává parta kluků (teda jestli se jim tak dá ještě říkat). ,,Kde si sestři doprdele byla? Šla sis nechat potetovat i prdel?!"řval jeden z nich. Nebylo úniku stály před dveřmi rozpadajícího paneláku( omýtka oškrábaná, zdi posprejované, okna vyražená). Už jsem stála před ním připravené na nejhorší. Bratr mě popadl za vlasy hodil mě do kaluže plné bahna a začal mě kopat. Ostatní s úsměvem přihlíželi a podporovali ho. Svíjela jsem se na zemi v křečích, bylo těžké vnímat, ale něco jsem přeci jen viděla. Jeden z nich tam stál jak kamenný sloup. Nikdy jsem ho mezi nimi neviděla. Hleděl na mě s jakousi lítostí, ale to jen chvíli, poté nasadil kamený obličej, nakonec jsem ztratila vědomí.......