V tomto deníku naleznete pravdu. Pravdu o všem, očem vám vaši rodiče říkali, že je pouze vymyšlené. Příšery pod postelí, upíři, vlkodlaci i jiná, lidstvem doposud nepoznaná monstra.
V tomto deníku vám chci ukázat, že nejsme jen bezduché nestvůry, kt...
Můj milý deníčku... Ne, takhle ne. Ahoj, deníku... Ne, taky ne. Všechny váš zdravím... Á, to je ono.
Všechny vás zdravím. Ptáte se, kdo jsem? Ráda vám to řeknu. Jmenuju se Christine, je mi patnáct a žiju s mamkou a jejím přítelem Mikem ve velké patrové vile. Nezní to dostatečně zajímavě? Tak já vám řeknu, jak vypadám. Co se týče postavy, není na mně nic zajímavého. Mám metr sedmdesát a nejsem ani anorektička, ani nejsem tlustá. Mám štíhlou, vysportovanou postavu. Tím ale končíme s normálníma věcma. Moje oči... No, řekněme, že jsou velice zvláštní. Ale nádherné. Alespoň podle mě. Víte co? Já vám je radši ukážu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
No, co na ně říkáte? Nejsou nádherné? Bohužel, ostatním lidem se nelíbí. Pak jsou tu zuby. Ty mám taky zajímavé. Jsou špičaté a špičáky mám jako upíři. Čím to bude? To asi tím, že jsem mimo jiné i upír. A nakonec vlasy. Uhlové černé, samozřejmě. A délka. Tam je to zase zvláštní. Když jsou rozpletené, mám je po kolena. Ale obvykle je nosím v copu. I tak mi ale sahají až pod zadek. Jak tak přemýšlím, neměla bych si je nějak nabarvit? Třeba obarvit konce rudou, nebo si udělat rudý melír. Ale ne. Nechám si je takhle. Někdo říkal, že bych si je měla ostříhat. Řeknu vám dva důvody, proč to ani náhodou neudělám. Za prvé. Nechci. Proč bych to dělala? Mně se to takhle líbí. A za druhé, nemůžu. Když jsme to naposledy s mamkou zkoušely, začala mi téct krev z hlavy.
Ve škole jsem hodně neoblíbená. Mám, podle ostatních, pošahaný oči. A navíc, kvůli zubům musím hrát, že jsem němá. Nesmím otevřít pusu. Takže jsem dokonalý terč. Divná a navíc se nemůže bránit nadávkám. Ale nevadí mi to. Naopak. Učitelé mě nezkouší, nechávají mě být. Sedím v zadní lavici a celou hodinu mám v uších sluchátka. Učím se to pak doma z učebnic. Jediný člověk, co ví o tom, že umím mluvit, je moje máma. Ani Mike o tom neví. Ale brzy se to dozví. Máma si vždycky najde přítele a já musím hrát němou i doma. Pak, když máma usoudí, že by zvládl unést mou 'druhou' podobu (o které vám pak řeknu), zahrajeme si s ním takovou hru. Popíšu vám ji, až ji budeme hrát s Mikem.
