An Angel's Demon Curse

Kapitola čtvrtá

   ,,Desátníku, hledejte támhle. Budu hledat na opačné straně," řekl Erwin a vydal se nakukovat do všech rozbořených budov, ve které by se Ramona mohla skrývat. Levi udělal totéž. A čím vícekrát to udělali, tím více viděli, že většina úmrtí byly ty v blízkosti brány. Stejně jako většina lidí, tu bojovali s jejich životy jen proto, že místo samo o sobě nemohlo být zničeno. Jako by věděli, že jednoho dne by sem mohl někdo přijít a jeho návštěva by byla užitečná.

Čím více skulin prohledali, tím více se zdálo, že tam Ramona nikde není. Bylo kolem poledne, když ji Levi konečně spatřil u domu jen pár stop od něj. Rozhlédl se, ale po Erwinovi neviděl ani známky. Šel se zeptat sám.

Levi přišel blíž, ani po psech neviděl žádnou známku přítomnosti. Legie i Lovec tu nebyli. Tím lépe. Dopadl na zem elegantně a tiše, ne příliš blízko k ní a ne příliš daleko, ale stále dost blízko, aby věděl, že pláče. 

   Slyšel to jasně a hlasitě, tím více se snažil neudělat ani sebemenší zvuk. Levi se rozhlédl po místnosti a jeho tvrzení se potvrdilo. Byl to její domov. Alespoň jím býval. Na stěnách a stolech byly fotografie s ní, jejími rodiči a někde dokonce i s přáteli. Ale stejně jako na celém místě, nikdo tam nebyl. Byl to jen prázdný dům plný vzpomínek, ale žádná duše tam kromě té její a jeho nebyla. 

Ramona něco říkala, ale Levimu trvalo pár okamžiků, než rozeznal co.

,,Omlouvám se..."

,,Ale za co se omlouvala?" zeptal se Levi, i když jen pro sebe, takže ho nemohla slyšet. Ramona by ho nenáviděla, kdyby ho tu viděla a věděla, že viděl, jak pláče. Zdálo se, že čím více hledali, tím větším tajemstvím, se tohle místo stávalo.

Myš proběhla kolem Leviho nohou, což ho natolik překvapilo, že omylem zvrhl vázu. Než stihl reagovat, Ramona mu stála tváří v tvář a její oči se rozšířily vztekem. Okamžitě si setřela slzy a rozběhla se opačným směrem. Když se Levi opět dostal na nohy, rozběhl se za ní a rychle ji chytil. 

,,Hej, přestaň!" zavrčel Levi a chytil ji za ruku. Povzdechl si. ,,Bože, nemůžeš prostě-"

,,Okamžitě mě pusť," zasyčela Ramona, čímž Leviho chytila zaskočeného. Podívala se na druhou stranu a snažila se na něj nedívat narozdíl od toho, když ona vždy každému koukala do očí, jako by slibovala, že říká pravdu. Svíjela a snažila se dostat z Leviho pevného sevření, ale neúspěšně. Mohl říct, že se nemůže soustředit, když její ruka stále vyklouzávala z jeho sevření, proto bylo tak těžké ji urdžet, když se ho navíc pokusila kopnout. Levi ji tlačil ke zdi a držel její nohy tak, aby se nemohla pohybovat, což vyústilo k tomu, že sebou kroutila ještě víc.

,,Poslouchej, pokud budeš spolupracovat, nechám tě jít, jakmile budu moci," řekl klidným a tichým hlasem. ,,Dobře?" Její pohyb ustal, a podívala se mu do očí s pohledem 'Co chceš?!'. Levi se zhluboka nadechl. Byla šance, že jim nic neřekne, ale musel to zkusit, ne? ,,Chceme jen odpovědi."

,,Je tu knihovna, o které jsem řekla veliteli vaší jednotky už před pár dny," odpověděla, zatímco mu její oči říkaly jako by byl úplně hloupý. Zdálo se, že ho to iritovalo. 

,,Nemám čas sedět a číst knihy." odpověděl jí Levi tvrdohlavě, s hlavou vysoce zdviženou. Tak vysoko, jak mu jeho výška dovolovala. Stejně na Ramonu ale vzhlížel o pár centimetrů níže.

,,Tak si ten čas najdi," vyštěkla na něj. ,,Pokud jsi, jak říkají, Nejsilnější voják lidstva, očividně zapomněli dát za nejsilnější ještě nejlínější. Řekni mi, jsi také...nejhloupější voják lidstva?" Ušklíbla se, když viděla pobouření v jeho očích. Díky bohu, že se uměl ovládat. Většina vojáků by vzala nůž, využila by svého vyššího postavení, a pravděpodobně ji udělili 'trest'. 

,,Existuje vůbec jeden příklad, kde bys mohla jít rovnou k věci?!" vyštěkl na ni Levi.

,,Pff. Fajn, pusť mě," odfrkla si a Levi udělal co řekla. ,,Bože, víš, že s tebou není žádná legrace?"

,,K věci," připomněl jí, nenechal se odbýt. Pohlédl na nebe: byl už skoro soumrak. Slunce za chvíli zmizí z oblohy. Kdo věděl, že budou hledat tak dlouho? No, s největší pravděpodobností jeho přátelé z Průzkumné legie už našli touhle dobou nějaké odpovědi.

Ramona se nadechla. Ano, on to nenechá jen tak být. Teď nebo nikdy, co? ,,No, to-"

,,Titáni míří naším směrem!" Přerušil ji hlas Connieho, což Leviho naštvalo ještě víc. Kolikrát si musel myslet, že už dostane odpověď, ale zároveň byla tak daleko? Tolikrát to nebylo, ale bylo to nepříjemné. Connie je nenašel, jen běhal kolem celého místa a křičel 'Titán!'. Pravděpodobně na něčí příkaz- Erwinův, možná?

Ramona se usmála. ,,Zdá se, že máme návštěvu, co?" zeptala se Leviho a unikla jeho sevření. ,,Radši se k nim připoj dřív, než se věci zvrtnou a bude zbytečně moc obětí." Pak odešla z domu.

,,Pff." odfrkl si Levi a sevřel dlaň v pěst. Tak blízko, a zároveň tak daleko. Začínal nenávidět titány víc, než si myslel. ,,No, tohle je něco, co dostaneš za život desátníka Levie Ackermana," zamumlal si pro sebe. ,,Prostě musíš žít život jako je tenhle. Musíš si zvyknout." 

,,Hele, pane Ukecanej, přestaň si mluvit sám pro sebe a pojď," dobírala si ho ze dveří. ,,Bude to trvat tak deset minut cesty, když půjdeme zkratkou. Musíme jen projít skrz-"

,,Nemusíme spěchat," řekl Levi, za chůze k ní. 

Zamrkala překvapením. ,,Co?"

,,Vydrž," bylo všechno co Levi řekl a popadl ji. V okamžiku byli ve vzduchu a Levi si opravdu užíval zvuk jejího křiku, když používal svou 3D manévrovací výstroj mezi stromy. To máš za to, žes mě urazila, pomyslel si Levi a ušklíbl se. Už hodně dlouho nepocítil tenhle kousek své hravé stránky. Pomsta bude sladká. Ale on to ignoroval. A to bylo jen dobře.

----------------------------------------------------------------------------

Nová kapitola, jeeej. All hail to Miko-chan. :D 

Co myslíte, dočkáme se vůbec někdy Ramoniny odpovědi? 

Toť otázka, Ramona je vážně zvláštní osoba. :D 

Snad se líbí. O:)

S láskou, vaše Miko <3