Kind of test. [Pozastaveno]

Pt. 1

Nevím, co mě to napadlo, když jsem si usmyslel, že půjdu dělat učitele. Většina lidí bere tohle povolání jako diagnózu na celý život, tak proč jsem se do toho sakra tlačil? Doteď si pamatuju, jak mi kamarádi před nástupem na výšku říkali: "Nedělej to, budeš toho jednou litovat".. Ale kdo by řekl, že to 'jednou' bude tak brzo? Prokristovy rány, vždyť já mám učit děcka o ne moc mladší než jsem já sám!

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se načerpat co nejvíce energie. Své brýle jsem posunul trošku blíž ke kořeni nosu. Hodil jsem poslední zoufalý pohled po svém autu a přemýšlel, jestli by mi věřili, kdybych řekl, že jsem náhodou onemocněl závažnou chorobou a musel jsem se dát na jiné povolání. Proč zrovna učitel, probůh, proklínal jsem se v duchu.

"Dobrý den," Kývl jsem na (zřejmě) ředitelku tohohle ústavu. Jakmile se otočila, její lokny tmavých vlasů začaly poskakovat ve vzduchu. Příjemně se na mě usmála. Možná až moc příjemně.

"Dobrý den," Řekla. "Vy jste ta naše nová posila? Dai.. Suke?" Zalistovala ve štosu papírů, co měla položené na pracovním stolu. "Seijo Daisuke-san?"

"Ano," Křečovitě jsem zvedl koutky a doufal, že to bude vypadat jako úsměv. "To.. To budu asi já."

"Těší mě. Jsem Manami Yuno, ředitelka." Natáhla ke mně ruku, kterou jsem okamžitě přijal. "Takže, tady máte svůj rozvrh. Protože jste nový a jste ještě pískle," Nenápadně jsem se zašklebil. Pískle? "Tak vám nepřidělím žádnou třídu. Tento rok se vám tedy úloha třídního učitele vyhne. Učíte matematiku a fyziku, viďte?"

"Přesně tak," Přitakal jsem, zatímco jsem si prohlížel rozvrh. Líbil se mi. Každý den mi stačí přijít do školy na devět. Končit zase můžu před dvanáctou hodinou, kromě středy, kdy tu musím trčet do tří. Vážně, kdo by dal na odpolední vyučování fyziku?

"Nevybral jste si zrovna předměty, za které by vás mohli mít žáci rádi," Poznamenala. Oh, nepovídejte, to bych nevěděl.

"Je mi jedno, jestli mě budou mít rádi," Pokrčil jsem rameny. "Dokud budou dělat v hodinách to, co mají, tak budu spokojený,"

"Správný přístup. Tak teď pojďte," Ukázala bradou na dveře. "Ukážu vám váš kabinet. První hodinu jsem vám naplánovala schválně s prvním ročníkem. Ještě se rozkoukávají, takže zvládnout je bude nejmenší problém. Naopak u třetího ročníku se možná trošku zapotíte, ale jsem si jistá, že si s tím hravě poradíte." Nervózně jsem polkl. Společně jsme vyšli na chodbu.

V táhlém koridoru, na jehož stranách byly vstupy do jednotlivých tříd, bylo až překvapivé ticho. Já vím, že jsme v Japonsku a že tady berou výuku vážně, ale vždyť tady to vypadá jak někde na pohřebišti. To zdánlivé ticho kazily jedině podpatky naší drahé ředitelky. Sice se trošku tlumily o linoleum, kterým byla podlaha potažená, ale i tak mi ten zvuk přišel nadmíru otravný.

Neříkám, že bych byl raději doma, stejně tam jsem pořád sám a není tam co dělat, ale rozhodně bych z fleku vysypal minimálně deset míst, kde bych byl mnohem raději. Všechno tady bylo takové stereotypní. Všechno jako by postrádalo nějakou tu barvu. Dokud nemluvím o výmalbě. Ta tu barvu potřebovala doopravdy, ne jenom 'jakoby'. Přestože proti bílé a vyblité zelené nic nemám (proti té zelené by se možná něco našlo), tak mi to do tohohle prostředí vůbec ale vůbec nesedí. Proč nevymalují? I ty děcka by tu pak chodily mnohem raději.

Z rozhlížení se mě vytrhlo ředitelčino zakašlání. Trhl jsem sebou a na místě se zastavil.

"Tady budete trávit svůj volný čas." Otevřela dveře a rozpřáhla ruce. Můj pohled utkvěl na dvou stolech, co byly hned naproti sobě. Nezajímalo mě, jak byly otočené, šlo mi spíš o to, že byly dva.