Kind of test. [Pozastaveno]

Pt. 4

Nemusel jsem čekat dlouho a rozrazily se dveře kabinetu. Arata, jehož vlasy trčely na všechny strany více než obvykle, se opíral o futra. Z nějakého mi neznámého důvodu měl špinavý celý levý bok. Vypadalo to, že spadl do hlíny. Vyprat to půjde, ale učit by tak asi neměl. 

"Co se stalo, proboha?" Řekl jsem se zvýšeným hlasem. Nechtěl jsem křičet, ale tohle jsem nedokázal ovládnout.

"To není tvoje věc," Odsekl mi a vešel dovnitř. Protočil jsem oči a hned mi bylo jasné, jak bude naše další rozmluva vypadat. Já tady ze sebe budu sypat moudra, které jsem vyčetl z knížek a on mi bude statečně oponovat s tím, že on si přece poradí sám a nepotřebuje na to nějakého cizího chlapa. 

"Je to moje věc." Odfrkl jsem si, přišel k němu a natočil mu hlavu na stranu. Nejen že by jeden řekl, že se někomu vyválel v záhonu, on se při tom zvládl i zranit. Na levé lícní kosti mu tkvěla malá ranka. Přes její velikost se z ní táhl poněkud hrubý proužek krve. Bylo to čerstvé. "Sakra," Zaklel jsem, když jsem se o rudou tekutinu omylem otřel rukávem bílé košile. "Můžeš mi vysvětlit, cos zase vyváděl?" Zamračil jsem se na něj. 

"Ne, nemůžu." Odpověděl tvrdohlavě, odstrčil moji nataženou ruku zkoumající jeho zranění a odložil si bundu na věšák. Snažil jsem se jeho tvrdošíjné chování ignorovat a navlhčil si papírovou utěrku, abych mu mohl ránu alespoň trošku ošetřit. Pokud se takhle chová při vymývání, jsem zvědavý, jak ho dokopu k sestřičce. Těžce dosedl na židli u stolu a zadíval se z okna.

"Mohl by ses, prosím tě, přestat chovat jak děcko v pubertě? Svými rádoby hrdinskými manýry si vůbec nepomůžeš." Okřikl jsem ho. Na chvíli jsem si připadal jako matka kárající svého syna. Dokonce se tak i tvářil a dělal, že mě přeslechl. "Pojď jsem, vyčistím ti to." Zamumlal jsem a tentokrát, když jsem ho chytl za bradu, tak ho zřejmě přešla chuť se bránit. 

Když jsem na ranku přiložil utěrku, zkřivil obličej bolestí a taky jsem zaslechl jeho tiché syknutí. Chtěl jsem se dál vyptávat, jak k tomuhle přišel, ale větší starost jsem měl o to, aby se mu do toho nedostala infekce. Měl jsem o něj strach, ale zároveň jsem měl strach z toho, že by na mě mohl být zase zlý. Nakonec - Kdybych se zeptal, třeba by mi ani neřekl pravdu. Prostě ho nechám, aby se uklidnil a třeba mi to pak řekne sám. 

"Přijdeš pozdě na hodinu," Upozornil mě. Sice na mě mluvil, ale do obličeje se mi ani zdaleka nepodíval. Pohled měl pořád zapíchnutý do výhledu z okna. Jediné, na co se tam ale mohl dívat, bylo přeplněné parkoviště a prázdny plac před školou. Obyčejně se to tam hemží lidmi, ale teď, když už skoro začala hodina, jsou všichni zalezlí ve třídách. 

Na hřbetu dlaně mě pošimraly jeho tmavě hnědé vlasy. Čistě mezi námi, zajímalo by mě, jak by vypadal, kdyby je měl kratší. Takhle mu skoro padaly na ramena. Všiml jsem si taky, že mu na bradě raší strniště. Většinou o sebe pečoval, někdy dokonce až přehnaně, takže jsem ho takhle neměl moc šancí vidět. Jeho vzhledu to ale vůbec neuškodilo. Naopak. Vypadal teď možná i přitažlivěji než obyčejně. Ještě kdyby měl čistou košili a rukávy si vyhrnul k loktům, jak má ve zvyku, možná by se těšil ještě větší popularitě, než jakou hýří teď. 

"Mám volnou." Hlesl jsem po chvíli mlčení. "Bolí tě to?" Zeptal jsem se, tentokrát už mírněji, jako bych nechtěl vyplašit zvířátko, které ke mně po dlouhém lákání přišlo. Ucítil jsem, jak se mu uvolnila ramena. I v obličeji vypadal trošku klidněji. 

"Už je to lepší." Zahuhlal potichu. Jakmile jsem mu ránu ošetřil jak nejlépe jsem dovedl, přitáhl jsem si židli a posadil se hned naproti jemu. Opřel jsem se o desku stolu a upřel na něj pohled. Možná jsem se i trošku zamračil, ale to už nebylo naschvál.

"Řekl bys mi, prosím, co se stalo?" Řekl jsem. Chtěl jsem ho chytit za ruku, ale to bych si připadal trapně. Hlavně proto, že jsme oba chlapi a- To je dost pádný argument. Stejně ale kdybych měl možnost, dotýkal bych se ho kdykoliv bych měl volné ruce. Názor se mi nemění i když vím, že jsme oba stejné pohlaví. Nikdy to ale není jen o tom jednom. 

"Bojíš se o mě, Daisuke?" Trošku zvedl koutky. Překvapeně jsem zamrkal. Má pravdu, moc se o něj starám. Je mu už přece přes třicet. A to, že má pošahanou ex-přítelkyni by měl být taky jenom jeho problém. Neměl bych se do toho vlastně vůbec motat. 

"N-Nebojím." 

"Lžeš, Seijo." Teď už se široce a nefalšovaně usmál. Obdivoval jsem, jak rychle dokázal měnit nálady. Chvíli vám připadá, že vás zakousne, pak si myslíte, že vás obejme a bude vám plakat na rameni, pak zase že je mu jedno všechno, co se kolem něj děje. Těším se na den, kdy ho pochopím. Jestli se tak vůbec někdy stane. 

Nevěděl jsem, co bych měl říct. Nenacházel jsem slova, která by neprozradila, že má vlastně pravdu. Chtěl jsem ji nějak šikovně ukrýt. Pokud bych se prozradil, ihned bych se stal o moc slabším. Nejen v mých očích, ale hlavně v těch jeho. Mozek jako by vypověděl službu. Ignoroval moje žádosti o pomoc. Kdyby to šlo, nakopl bych se do zadních částí těla, abych se probral. Bylo mi jasné, že když budu takhle blbě koukat, nakonec mu dojde, co nechci říct. Je totiž chytrý, mnohem chytřejší než já. Zajímalo by mě, jak by odpověděl on. Zamluvil by to vtipem? Vyjadřoval by se vůbec?

"Děkuju, že máš o mě strach." Zamumlal. Nadechl jsem se k tomu, abych mohl začít protestovat, ale nakonec jsem pusu zavřel stejně rychle, jako jsem ji otevřel. Vyskočil jsem, židli odsunul na své místo a tleskl. 

"Měl byste se převléct, Shichiro-san." Pokýval jsem uznale hlavou a místností se rozlehl Aratův smích. Pocítil jsem, jak mi poskočilo srdce štěstím. Měl jsem velkou radost, že se směje. Když měl kamenný výraz, vypadal jako rváč, především díky rance na lícní kosti. Věděl jsem, že takový není. Má milou povahu. Je to hodný člověk. Jsem si jistý, že by nedokázal uhodit druhého. 

Arata se postavil a udělal pár kroků směrem ke mně. Udiveně jsem na něj koukal. Natáhl ke mně paži a odhrnul mi vlasy z čela. Celou dobu mu ve tváři hrál vlídný úsměv. Sundal mi z očí brýle, které pak odložil na stůl. Zhluboka se nadechl, čapl mě za ramena a přitáhl k sobě. Uvěznil mě v jeho pevném objetí. Musím ale podotknout, že kdybych měl být někde uvězněný, chci aby to bylo právě v jeho náruči.

Z nějakého důvodu jsem byl úplně klidný. Připadalo mi, že tohle se mě vlastně vůbec netýká, že akorát pozoruji někoho jiného. Ale přestože jsem si myslel, že někoho špehuju, plnilo mě to potěšením. Přece jen ten kluk vypadá jako já. Akorát nemá brýle, takže je slepý jak ten krtek. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že já jsem ten maník, kterého Arata objímá. 

Položil jsem hlavu do prohlubně mezi jeho klíční kostí a krkem. Jindy by mi to přišlo jako naprosto nepohodlná poloha, protože mě tlačil do nosu, ale tentokrát to bylo jiné. Nezažil jsem lepší pocit. Jeho sevření čišelo bezpečím a.. Láskou. Objímal mě pevně, ale zároveň jemně, jakoby se bál, že mě zlomí. Bylo mi úplně jedno, že má špinavou košili od hlíny. 

První, kdo se odtáhl, byl Arata. Čekal jsem, že atmosféra mezi námi bude napjatá a oba budeme nesví, ale nic takového se nedělo. 

"Řekneš mi už, kde jsi k tomu přišel?" Palcem jsem přejel pod jeho rankou na líci. Doufám teda, že to bylo pod ní. Neměl jsem brýle, neviděl jsem. Ale podle jeho úšklebku jsem si nebyl  vůbec jistý. Když jsem chtěl ale ucuknout, přidržel mou ruku na jeho tváři. Nasucho jsem polkl. Teď mě pro změnu sužoval strach z toho, že mu ublížím.  

Člověk by neřekl, co může zažít během jedné volné hodiny.