Všechna nevyřčená slova

1.

Není tu již pro mne zbytí,
vyčerpal jsem všechny zdroje sladkého odhodlání,
proč baví tě tlačit mě několikset decimetrů za práh, pořád se snažím nezačít brát.

Žal v žaludku se dusí,
došlo mu, že možná ani reálný není.
Nezdá se mi maska tvá,
tak já tě žádám, buď znova svá.

Nevím zda v mé moci je,
naučit se zalét místo po tobě,
ty odcházíš bez šance jediné,
mě smutek brzy zastihne.
Nebo tomu tak už je, sám já,
zmatený mnoha světy jsem.

Ty koukáš na mne skrz kabát děravý,
nechceš vědět proč zticha na školní židli sedím,
lidé říkají mi, hoď to za hlavu, jsi přeci mladý,
to však důkazem není, že láska v srdci mém bdí.

Když ukážu ti dílo svoje,
tajně ti šeptá, chci aby jsi byla moje.
Mé ego zuří, bouří se s křičí,
nechce se tě vzdát, v něčem je přeci jenom jako já.

Naše koule malá, dramat plná,
nabaluje na sebe sníh, nechce hrabat,
kam až necháš ji samotnou jít?
Ukazuješ mi, co přesně je to smutek.

Když večer jdu spát,
přál bych si svoje sny znát.
Vědět, že iluze na návštěvu přijde,
ale bez strachu, ani ona se neobejde.

Tak nakrm ho, má rád sušené hovězí,
často po probuzení, ptám se sám sebe kde vězíš.
Při pohledu na tvou krásu, vůbec si nejsem jistý, jestli pořád věříš.

Tváříš se jako by jsis koupila odpustek od mistra Jana Husa.
Ale právě on, ostý jako kosa je.

Paní zeměpisná šířka sama neví kde má délku,
je jí snad zima když hledá deku?
Možná přeci jen má hlad, snad ráda by si dala svou sváteční veku.

Nenapsal jsem ani řádku, která pozornost očí tvých by přitáhla.
Jeví se jako nezasvědcená opona.
Pes co hledá kost, kterou nespatřil nikdy,
doga, plná empatie a přeci ji něco schází.

Gravitace v šedém kvádru na nádraží stojí,
ona snad čeká že upřímnost se za ni postaví.
Čaj a pivo, nezatopí. Stejně nikdo nemá na topivo.
Chybíš mi, tvoje přítomnost je k ničemu když mi nedovolíš být ti na blízku.

Písek padá na skleněnou hromádku, nahoru.
Počež písek dokončí své mrholení, možná odejdu, nebo snad nikdy na cestu nevydal jsem se.
Jednou ohnulo se do bodu zlomu, pumpa moje až se zlomila. Nápor Newtonův dále nevydržela.
Stála jsi u cesty, s palcem nahoře,
ironický úsměv, střílel do mě.
Sama od sebe pomoc odmítáš,
potom doma pomalu s Jiným zkomíráš.
Chop se konve, zalij polévku nudlovou,
jediné co vidím je, že dáváš mi šanci nulovou.

Sedím u větrné chatrče,
nedokážu vidět přes své vlastní tyče.
Nelituji slunce, ne,
protože to co živo nebylo,
samo nikdy nezemře.

Natahuje vlasní kůži,
když ona básní o růži.
Nevidí však slunce svítit,
když azurový měsíce svit dlouze pozoruje.