Silence

Part 1

Zda máme na výběr být šťastní, proč jsem stále smutná?

Zkoumání díry na svých černých džínech a přemýšlení o smyslu života mi zabralo celých patnáct minut cesty na autobus.

S neutrálním výrazem na tváři jsem prošla okolo řidiče s vyzdvyhnutou kartičkou na určité zóny.Pokračovala jsem do zadní části autobusu a sedla si na sedadlo pro jednoho, jako obvykle. Asi bych nesnesla, kdyby si vedle mě sedl neznámý člověk. Vytáhla jsem mobil z batohu a zapojila do něj sluchátka. Album Arctic Monkeys se rozeznělo v mých uších a já pokojně vyhlížela zastávku před školou.

Autobus zastavil, probrala jsem se a po nekonečném čekání, než všichni vyjdou, jsem přišla na řadu konečně já. Patnáct metrů mě dělilo od místa, které ze srdce nenávidím – škola. Místo plné lidí. Nic horšího na ní nevidím. Prošla jsem kolem skříňky a otevřela jsem ji, jen abych si upravila rudou rtěnku na svých rtech.

Ve třídě jsem vyhlídla mé místo v zadní lavici u okna. Rozhodnout se pro toto místo byl ten nejlepší skutek, jenž jsem mohla udělat. Přímo naproti mě visí hodiny a vedle mé hlavy je okno. Člověk by nevěřil, jak moc ho tyto dvě věci zabaví během 7 hodin školy.

"Dobrý den. Dnes si napíšeme slohovou práci na téma 'Poptávka'. Probíráme to už od minulého týdne, takže nechci nic slyšet. Všichni si připravte linkovaný papír a já vám zadám zadání o bodech, které musíte dodržet.Hodně štěstí."

"Umíš to?" zaznělo asi 20 krát v naší třídě. Taky to neumím a mám snad potřebu to někomu cpát? Ne. Když jim vadí, že to neumí, ať se učí. Dostala jsem zadání a začala si číst první bod. 'Poptávka po ubytování skupiny v počtu 11 osob' byl první bod. To nebude nic těžkého. Na papíře stálo dalších deset bodů, jako například, že dopis musí zahrnovat žádost o jednolůžkové pokoje,ubytování pro řidiče, parkoviště pro autobus a bla bla bla,blbosti.

Jaksi bez zájmu jsem napsala slohovou práci a líně se přinutila vstát a jít ji odevzdat učitelce.Podezřívavě se na mě podívala a začala si číst první věty.Otočila jsem se a zaplula do lavice. Batoh jsem položila na lavici,aby nebyla tak tvrdá a položila si na něj hlavu. Mé oči se zavřely a já je tak nechala.

"Damnová!" ozval se otravný hlas našeho matikáře a bouchnutí asi tří tlustých učebnic vedle mé hlavy.

"Ano?" řekla jsem lehce chraptivým rozespalým hlasem.

"Jak vypočítáš příklad na tabuli?!" zařval naštvaně.

"Uhm, nevím, třeba čísla v závorce sečtu a pak je odečtu s číslem za závorkou?"

"Ne, špatně!"

"No, tak se zeptejte někoho jiného." řekla jsem drze.

"Jsi ztracený případ, Emmo."zakroutil nade mnou hlavou.

"No tak jsem, a co? Vy taky nemáte bůh ví jakou budoucnost." odsekla jsem. Naštěstí na to nereagoval. Zbytek školy až do oběda jsem jaksi proseděla a bavila se díváním z okna.

Pomalým krokem jsem se přesunula do školní jídelny a popadla tác. Na tácu se mi objevil divně vypadající kus pizzy, balíček obsahujíc asi pět slaných sušenek za pár babek, kefírové mléko a pomeranč. Sedla jsem si ke stolu v rohu, který byl pouze pro dva, tím pádem byl většinou prázdný.

Zakousla jsem se do šunkové pizzy.Kečup plný konzervantů a vystydlá pizza zahltily mé chuťové pohárky. Vůbec to nechutnalo dobře. Jsou dvě možnosti, buď to do sebe nahážu, nebo zkrátka zůstanu na pomeranči – jo,pomeranč nebude zas tak špatný nápad.

Stoupla jsem si, vzala tác a šla ho odnést ke zbytkům. Do ruk jsem pobrala sušenky s pomerančem a mlékem a vydala se domů. Po cestě jsem se nezapomněla stavit do mé oblíbené kavárny, nazývané Starbucks. Jo, možná je to mainstream, ale toto přeslazené kafe má své místo v mém srdci,tak jsem zkrátka chodím každý den.

"Dobrý den Emmo, Vaše káva bude za moment připravená." usmál se pokladní Mike.

"Díky." usmála jsem se, ato že to moc nedělám.

Šla jsem na konec řady a pečlivě pozorovala pracovnici, dávající na frappuccino pořádnou várku karamelu.

"Karamelové frappuccino pro Emmu!" zvolala.

"Jo, to jsem já." popadla jsem kávu a odešla.

Po cestě jsem z kávy pomalu usrkávala a procházela okolo lidí, kteří si hleděli svého, parkem domů.Tohle jsem na Ameriku milovala. Možná, že tu jsou příšerní učitelé, ale něco se mi tu zamlouvalo.

"Sakra!" zaklela jsem sama pro sebe. Dneska jsem po vyučování. Normálně by mi to bylo asi jedno, ale už by to bylo po třetí, co jsem se tam neobtěžovala jít.

"Dobrý den, byla jsem si pro kafe." oznámila jsem se zvednutým kelímkem staré tlusté učitelce, která si četla noviny.

"Hm, tak si sedni." odsekla a já zaplula do první lavice. Tady mi to bylo jedno, nic jsem tu nemusela dělat, jen si to tu odsedět.

"Promiň, my tu nedostaneme papíry s matematickými příklady?" zeptala se dívka s kudrnatými vlasy a kulatými brýlemi sedící v lavici sousedící s tou mojí.

"Budu hádat – šprt je poprvé po škole?" řekla jsem výsměšně.

"Jo..." sklopila hlavu.

"Řeknu ti tajemství – tady se nedělá vůbec nic." zašeptala jsem.

"Nejsem hloupá, jen slušná a učím se, to z člověka hlupáka nedělá." pochopila můj výsměch.

"Pro mě za mě." odvrátila jsem se bez zájmu.

"Jsem Lara." natáhla ke mně ruku a mile se usmívala.

"Jo, tak to je fakt skvělý."protočila jsem očima.

"Ehm, nepředstavíš se mi?"podivila se.

"Ne?" obrátila jsem na nic svůj pohled a nadzvedla obočí.

"To by jsi ale měla, říká se tomu slušné vychování. To tě rodiče neučili pro nic za nic."říkala až moc povýšeně.

"Dobře, nech mě to napravit –Lara? Krásné jméno! Jsem Emma, těší mě! Co takhle se domluvit na dnu, kdy zajdeme do místní kavárny a budeme tam počítat matematické úkoly, abychom byly v učivu napřed?" řekla jsem s co největší přetvářkou jsem dokázala.

"Jo, to by bylo super!"zajásala.

"Děláš si prdel?" vykulila jsem oči údivem, jak hloupá tato dívka je.

"Jo dělám, jsem normální.Vlastně si myslím, že bychom si celkem rozuměly." usmála se. Projela jsem ji od hlavy k patě.

"No, tím si nejsem tak jistá."

"Proč ne?"

"Já s nikým nekamarádím."

"Aha." řekla napůl zklesle.

"Tak čau," pomalu jsem se zvedala.

"Můžeme jít?" tázala se.

"Ne, ale učitelka usnula, já odcházím. Jdeš taky?" navrhla jsem, ani nevím proč. Snad jsem chtěla zkusit, jaké to je, bavit se s někým. Nejsem sama proto, že by mě lidi odsuzovali. Jsem sama, protože odsuzuji já je, a to je rozdíl.

"To nejde, probudí se."

"Jak chceš, měj se.

"Hm." přikývla. Nevadilo mi, že nešla. Stejně bych se s ní neměla o čem bavit. Vydala jsem se ke skříňkám, ze kterých jsem vytáhla svůj skateboard.Položila jsem ho na podlahu v chodbě školy a už tam se na něm rozjela.