Song Of My Heart

2.

Když jsem vcházela do budovy mé nové školy necítila jsem se vůbec dobře. Ještě dnes si pamatuju na ten pocit sevřeného žaludku, strachu a současně nadšení z toho, že jsem před tou školou . Když jsem se dozvěděla, že mě vzali na hudební konzervatoř, která byla mým snem, měla jsem pocit štěstí. Ovšem postupem času se pocit štěstí měnil spíše v pocit nejistoty. Nevěděla jsem jestli bylo správné rozhodnutí jít právě na tuto školu. Nevěděla jsem jestli jsem opravdu tak zdatná a talentovaná hráčka na klavír, abych mohla hudbu studovat. Pak mi na mysli vstanuly otázky, které mi pokládalo mé okolí.

,, Co z tebe jednou bude? "

,, K čemu ti ta škola bude? "

,, Vždyť budeš prakticky bez vzdělání,holka zlatá. "

A přesně tohle byla ta věc, která mě nakonec donutila opravdu na tu školu jít. Nejenže mě tam lákala láska k hudbě.( Přece jenom, který hudebník by nechtěl být celý den obklopen hudbou? ) Také jsem ale chtěla lidem, kteří mi pokládali již zmíněné otázky, dokázat, že já mám na to jednou něco dokázat.

Měla jsem pocit, že ve školním vestibulu na mě zírají snad všichni. Všude okolo mě stáli mladí lidé, kteří mezi sebou hlasitě komunikovali. Nikde jsem neviděla vystrašené nováčky jako jsem byla já a proto jsem měla ještě větší pocit, že jsem vetřelec, který se nějakým způsobem dostal do už zaběhnuté společnosti.

,, Líbí? " promluvil hlas za mnou. Když jsem se otočila viděla jsem vysokou dívku, která měla na zádech pouzdro s houslema. Upírala na mě své velké zelené oči a na rtech jí visel široký úsměv.

,, Jsem tady první den zhruba 5 minut. Dál než sem jsem se nedostala. " odpověděla jsem a doufala, že mě dotyčná dívka nebude považovat za podivínku. K mému štěstí se holka usmála ještě víc a natáhla ke mě ruku se slovy ,, Jsem Ruby. Těší mě. "

,, Letos vás prý vzali strašně málo. " prohodila zatímco mávala a kývala na pozdravy ostatních.

,, Vůbec nevím kolik nás vzali." odvětila jsem a pokračovala ve skenování prostoru ve kterém jsem se nacházela. Právě jsme s Ruby stály na schodišti s masivním zábradlím. Po schodech běhal nespočet žáků, kteří očividně někam hodně spěchali. Nenápadně jsem natáhla krk abych se podívala na hodiny, kterých jsem si všimla při svém vstupu do budovy. Zbývalo mi necelých 10 minut volného času. Pak se oficiálně stanu studentkou konzervatoře.

,, Tristan říkal...No on ti to vlastně může říct sám. " Nevěděla jsem kdo je Tristan a pořádně jsem ani nechápala co mi má dotyčný Tristan říct. Podívala jsem se do země abych nedala Ruby najevo, že jsem z jejího chování lehce nesvá. Ještě než jsem hlavu sklonila periferním viděním jsem si všimla, že mává na někoho u dveří a gestikulací mu naznačuje, že má jít k nám. Opravdu jsem z dívky Ruby byla v rozpacích. Ovšem to jsem nevěděla co mě čeká dál.

,, Ahoj Ruby. " ozval se chlapecký hlas z něhož se dalo poznat ne moc velké nadšení. Když jsem zvedla hlavu, abych se podívala na nového příchozího byla jsem v rozpacích ještě víc. Na schodu pode mnou stál kluk. Nebyl doslova krásný ale něco mě na něm zaujalo už na první pohled. Možná to byly absolutně černé vlasy, které mu momentálně padaly do obličeje. Nebo to byly veselé oči, které navzdory padajícím vlasům byly vidět. Nebo byl jednoduše něčím zajímavý. Dle mého úsudku se jednalo o Tristana, kterého Ruby zmínila. A jestli jsem se nepletla, Tristan byl jistým způsobem okouzlující.

,, Tristane, řekni tady... Ehm,jméno jsem asi přeslechla. No to je jedno. Řekni jí něco o počtu přijatých lidí. " vyhrkla a opět předvedla svůj zářivý úsměv. Chlapec nad tím zakoulel očima,povzdechl a svůj pohled stočil na mě. Nesměle jsem se usmála a snažila se působit nenuceně a klidně, i když ve skutečnosti jsem byla vystresovaná jak nikdy před tím.

,, Jsem Tristan. " představil se a zamával mi i přesto, že stál metr ode mě takže mi mohl formálně podat ruku jak se to normálně při představování dělá. Jeho gesto se zamáváním se mi ale líbilo. Zamávala jsem mu tedy zpět.

,, Chloe. Ruby říkala, že víš něco o tom, kolik nás letos vzali. " řekla jsem abych nepůsobila jako absolutnní introvert. Všimla jsem si, že mi Ruby věnovala pyšný pohled říkající * správně děvče, správně * zatímco Tristan se zoufale podíval na Ruby. Už jenom z těch pohledů mi bylo jasné, že chlapec k Ruby nemá moc velkou náklonnost. Pak se opět podíval na mě.

,, Letos vás vzali podstatně míň než v předchozích letech. Prý brali jen ty největší talenty u kterých škola vidí budoucnost. Takže na sebe můžeš být pyšná, Chloe. A teď mě omluvte ale musím už jít. Vy by jste měly taky. Chloe, Ruby. " usmál se, zamával na pozdrav jako když se mi představil a otočil se k odchodu. Tupě jsem zírala na jeho vzdalující se záda. Když můj zrak začal směřovat k jedné části jeho těla Tristan se prudce otočil.

,, A rád jsem tě poznal, Chloe. " řekl s širokým úsměvem a nadzvednutým obočím tak, že mi hned bylo jasné, že mou drzost zpozoroval.