Sama v lese...

Neznámá smrt

Když jsem se narodila, byla jsem velice podvyživená, vychrtlá a malá, jelikož jsem se narodila moc brzy. Co jsi tak pamatuji, tak vím, že kolem mně byli starostlivý doktoři s usměvavýma ale zároveň i ustaranýma sestřičkama, kteří mi pořád dávali nějaké injekce. Poté jsem byla v inkubátoru a měla jsem zavedenou výživu do krve. Neuměla jsem křičet ani plakat, protože moje tělo bylo na to dosti slabé. Maminka chodila neustále za mnou a koukala se na mně, plakala a já se na ni pouze dívala svýma unavenýma očima. Nechápala jsem to, nic jsem nechápala. Svět mi připadal smutný. Po 5 měsících náročného léčení jsem byla s mamkou propuštěna domů. Od nemocnice jsme to měli celkem blízko ale i přesto přijel taťka a vyzvedl si nás. Vzpomínám si taky si jak jsme vyšli z nemocnice a já svýma miminkovskýma modrýma očima se dívala na mamku, na jasně modrou oblohu a potom i na taťku, když přijel.
Chodila jsem se během 5 let pravidelně (každý měsíc) k doktorovi. Do školky jsem nechodila a v 6 letech jsem nastoupila do školy, kde jsem měla konečně nějaké kamarády kromě Anny. Anna byla moje sousedka a taky moje nejlepší kamarádka. Chodili jsme do stejné třídy a seděli ve stejné lavici ale od té doby co se narodil Ondra se přestala se mnou bavit. Asi žárlila, že si všímám víc jeho než ji. Od té doby jsem měla míň kamarádů ale pořád jsem si mohla s někým povídat o přestávkách, takže mi to zas tak nevadilo. Když mi bylo 7, narodil se můj bráška Ondra. S nim nebyli problémi. Byl krásně baculatý jak koblížek a měl roztomilé ručičky. Zbožňovala jsem ho.
Moji rodiče, když bylo zhruba Ondrovi 5 zemřeli. Zemřeli při letecké havárii cestou do Ameriky. Jejich těla se nikdy nenašla a zavinění havárie taky nebyl známé. Policie se jen domnívá, že zavinění byla bouřka.

Ostěhovali jsme do malé vesničky na okraji lesa k babičce. Chodili jsme tam na střední školu ale ze smutku jsem se s nikým nebavila tudíž jsem neměla ani moc kamarádů. Ondra začal chodit do základní školy. A pro něho to bylo ještě horší ...

Ondra začal být ve škole šikanován. V jeho třídě nebyli bohužel žádný hodní kamarádi, kteří by ho nějak chápali. Místo toho si z něho utahovali a mlátili ho. Každý den, co Ondra přišel domů, byl smutný, odřený, samá modřina a byl i více vzteklý. Snažila jsem se to snad všemi způsoby řešit: s Ondrou - ten se po mně vždy, když jsem nakousla tohle téma se vztekle rozkřičel, s jejich třídní učitelkou - ta řekla, že o tom nic neví, dokonce i s ředitelem - ten mi na to řekl, že ho jen určitě "pošťuchujou" a šikana na téhle škole určitě není, prý sám na to dohlíží. Připadala mi to jak ta největší ironie na světe.
Bohužel s babičkou jsem tohle nemohla řešit. Bylo jí už devadesát, měla šedé vlasy, krásné modré oči a kulatý nos na kterých měla brýle, nosila hůl, byla menší postavy a byla vždycky strašně milá. Bála jsem se ji ale něco říct, když jsem měla nějaký problém.
O 2 roky později zemřela stářím. Zvláštní bylo, že jsme nebyli ani moc smutní z toho. Mě bylo čerstvě 18, když se tohle stalo a brácha měl svátek. Naštěstí jsme mohli bydlet sami s bráchou, protože jsem byla už plnoletá a bráchu mi svěřil úřad do vlastní péče. Od té doby se zlepšilo vše k lepšímu (alespoň jsem si to myslela)...

Pokračovaní příště... 😜