Bradavické tajemství

Na nástupišti 9 a 3/4

Elis

"Dnes se mi to snad podaří" říkala jsem si když jsem stála před přepážkou a vzpomínala na minulý ročník kdy jsem zakopla o pohozenou plastovou flašku zahozenou těsně před překážkou.

Ta chvíle je pro mě zatím asi nejtrapnější.

"Uff"oddychla jsem si když jsem z křečovitého sevření víček uslyšela zahoukání lokomotivy.

Támhle je Sunny!

Šla jsem za ní.

Stála u vchodu do lokomotivy a asi mě vyhlížela.

Začala jsem na ní volat když v tom jsem během mžiku viděla boty a připadala jsem si jako mravenec.

Ležela jsem totiž na zemi.

Na mě ležel malý klučina a v ruce držel fotoaparát a pořád otravně mačkal tlačítko čímž se zpouštěl ten nejostřejší blesk.

"Au!počkej! Nech už toho!!"

S těmito slovy jsem chlapce setřásla zd svého těla a konecně se postavila na nohy.

Okolo mě se začaly hemžit davy lidí s pergameny na podpis.

Chtěla jsem něco říct v tom mě ale neznámá ruka chňapla za tu mou ruku a táhla mě z davu.

"Sunny! Uff, už jsem si myslela že to asi nepřežiji."

"Teď se hlavně ukrýt někde v nenápadném kupé, když už všichni vědí že jsi tady"navrhla Sunny.

Abych vám to všechno vysvětlila, tak jsem nejpopulárnější holka v Nebelvíru.

Každá kolej má svého oblíbence no a Nebelvír má prostě mě

Tara

Prolezla jsem přepážkou a má sova Mai začala hrozně krákat.

Bylo to pro to jelikoš Mai nenáviděla moc lidí a na nástupišti bylo doslova přelidněno.

Musela jsem s Mai souhlasit ale mělo to nevýhodu.

Všichni ke mě přiběhli a měli chuť se se mnou fotit a podepisovat.

Já jsem se nenápadně procpala k vlaku a snažila se nastoupit.

Elis

Do našeho kupé přišla Sunnina máma a řekla Sunny aby si zbalila a vyšla z vlaku.

Mě zůstal na tváři vystrašený výraz a tak mi to začala mamka Sunny vysvětlovat.

Doktoři volali že zjistili že má Sunny nějakou nalažlivou nemoc a tak jí budeme muset odvést.

Sunny začaly týct slzy proudem.

"A-ale vyždyť?!" Začla Sunny svou výmluvu ale to už ji mamka táhla ven z kupé.

Stačily jsme se jen rozloučit a kupé bylo prázdné.

Tara

Procházela jsem asi tak třetí vagón když v tom kolem mě prošla holčička s matkou pravící"ale vždyť tam bude Elis sama".

Šla jsem dál vagonem a uslyšela jsem brek.

Zahla jsem do kupé od kať pláč vycházel a uviděla jsem rudovlasou dívku s obličejem v dlaních.

"Ahoj co se děje?" Zeptala jsem se

"Kamarádka je nemocná a bůch ví co s ní bude dál" řekla.

"To je mi líto. Já tady nikoho nemám"

"Já teď taky ne"

"A mohu zůstat tady?"

"Jo,klidně".

"Ok" dala jsem si kufr na držátka a vlak se rozjel.

Povídala jsme si a dozvěděly se že toho máme dost společného.

Když jsme přijely lekla jsem se jelikoš si Elis oblékla hábit s Nebelvírským odznakem.

"Ty seš v Nebelvíru?!"řekla jsem zděšeně.

"A ty ve Zmiozelu?!"řekla Elis.

Najednou k nám přišla jedna holka a řekla že si máme pospíšit a tak jsme popadla kufry a vystoupily z kupé.

Dál už jsme se nijak moc nebavily.

Ahoj tak doufám že se moje první kapitola líbí a budu ráda za každý volte.