Spolubývajúci

Můj připitomělý zmatený sen z ničeho nic narušila povědomá melodie a mně trvalo docela dlouhou chvíli, aby mi došlo, že to nehraje jen v mé hlavě, ale že do tichého pokoje vyřvává můj budík. Nahmatal jsem mobil tam, kde jsem ho po zvuku tušil, ten hrozný rámus vypnul a se zavřenýma očima zůstal ležet. Nikam se mi nechtělo, mnohem radši jsem v objetí své vyhřáté peřiny znovu spokojeně usínal.

S trhnutím jsem se posadil. Zaspat jsem si nemohl dovolit.

Promnul jsem si oči a našel mobil vedle polštáře, abych se podíval, jak moc jsem si spánek prodloužil a jak moc tedy musím pospíchat, abych na přednášku stihl dojít, pokud už ne s předstihem, pak alespoň včas. Naštěstí jsem ztratil jenom pár minut.

Po chvíli rozespalého koukání do blba jsem se protáhnul, abych si prokřupal ztuhlé klouby, a s mohutným zívnutím si prohrabal vlasy. Otupěle jsem zůstal sedět na posteli a zamyslel se, jak efektivně postupovat, abych se takhle po ránu moc nenadřel.

Co je dneska za den? Pátek. Co potřebuju do školy? Stejně si nic nepíšu, věci ze včera musí na ty první dvě přednášky stačit. Co budu snídat? Asi cereálie. Zuby si vyčistím teď nebo po snídani? Potom. Co si vezmu na sebe? Něco pak najdu, ale hlavně nezapomenout na klobouk! Jak se dostanu do školy? Taxíkem, na chůzi nemám dost času. A i kdybych měl, stejně by se mi nechtělo. Moment, co je dneska za den? Pátek. Takže Peter jede se mnou, protože přednášky mu dnes začínají stejně.

Soudě podle ticha, které se bytem naprosto ohlušivě rozléhalo, ale ještě určitě nebyl vzhůru. Takže bych ho jako hodný, starostlivý a naprosto úžasný, na všechno myslící kamarád měl vzbudit.

„Peteeeeeeer?" zakřičel jsem. Žádné reakce se mi však nedostalo, tak jsem se rozlámaně zvedl z postele a bosky doťapkal až do jeho pokoje.

„Dobré ráno, svetlo mojich očí," zanotoval jsem trochu falešně a došel k jeho posteli.

„Vstávaj, Peter, prednášky nepočkajú," zabrumlal jsem nespokojeně, když ani na tak hezká slova nezareagoval. Ještě před pár měsíci by rozkošně zapředl a pozdrav mi stejně milými slůvky oplatil.

Dloubnul jsem do peřiny a pak ji s pochopením strhnul pryč. Peter tu zase nebyl.

V první chvíli mi to nevadilo až tolik, stejně jsem kvůli svým extra minutám spánku navíc neměl čas na přípravu snídaně ještě jemu, popřípadě motání se s ním v kuchyni a koupelně. Ale když jsem v kuchyni na lince nenašel ani blbej kus papírku se vzkazem, kde se toulá, a mně došel hořký fakt, že určitě zase přespával u Momy, zlostně jsem prokroutil očima a nakopl židli, kterou jsem si pak zas přitáhl zpátky, abych se na ni mohl se svým čajem a miskou svého mixu cereálií posadit.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Vrátil se chvíli před půlnocí. Dveřmi hlasitě bouchnul a neskutečně hlučný smích sdílel s upištěným děvčetem. Teprve když se u skříní zouvali, snažil se ji Peter trochu tišit. Možná mě nechtěl budit, ale ani jsem se nesnažil doufat, že by byl tak mile ohleduplný, zvlášť když ani ještě nebylo tak pozdě. Spíš mě nechtěl rušit kvůli sobě, aby si ušetřil hádku.

Chvíli jsem poslouchal, jak chodí po bytě, a když se konečně vraceli z kuchyně, rozmrzele jsem se vyhrabal ze země, kde jsem byl uvelebený a koukal na film, který jsem si promítal na zeď. Otevřel jsem dveře přesně v momentě, kdy kolem nich procházeli, a zůstal stát opřený o futro s pažemi založenými na hrudi.

Moma. Jak nečekané.

„Môžeš na dve sekundy?" usmál jsem se ironicky, přičemž jsem mně tak neskutečně protivné černovlásce nevěnoval jediný pohled, jako by tady ani nebyla.