Kensi

Kapitola první

Rok 99, Sedmého období Velkého Pozorovatele

Šla rázným krokem chodbou. Stáhla si kapuci delší černé mikiny s polorukávem.

Mířila ke dveřím střeženými dvěma ozbrojenými muži. Ti, jakmile ji spatřili, otevřeli dveře a poklekli před ní. Měli přilby s neprůhlednými skly podobné motorkářským přilbám. Jmenovali se Strážci.

Prošla dveřmi dál, nezastavila se a ani jim nevěnovala pohled. Na zdech chodeb vyselo hodně obrazů, většina z toho abstraktního směru.

Chodbou přišla k dalším dveřím a situace se strážci se opakovala. „Zavolejte mi Walkera," řekla jen, opět bez jediného pohledu. Jeden ze Strážců kývl. „Rozkaz, slečno," zasalutoval a někam odešel.

Tentokrát prošla do jakési větší pracovny. Místnost byla prosvícena prosklenou stěnou s výhledem na město. Za horizontem už pomalu začala zapadat Hvězda.

Před sklem stál mohutný pracovní stůl z bílého dřeva růženu, na něm hromada papírů a složek.

Na bílých stěnách vysely opět obrazy, tentokrát v naprosto jiném stylu. Byly to realistické kresby nakreslené tužkou a dozdobené trochou modré tempery v různých odstínech. Jeden podobný obrázek byl dokonce i na stole.

Zavřela za sebou dveře a svoji svižnou chůzi zmírnila. Její boty klapaly po tmavé podlaze ze dřeva ohníčku popelového.

Přejela cestou ke stolu prsty po křesle potaženém bílou koženkou. Celkově byl nábytek v bílé barvě.

Zastavila se u zrcadla, rukou si prohrábla kaštanové vlasy a zkontrolovala černé linky a řasenku modrých očí. I sama na sebe koukala pohledem bez emocí, chladným jako kámen.

Přešla na chvíli k oknu. Zadívala se ven. Obloha byla lehce oranžová až růžová, ostatně směrem na západ už nabírala tmavě modrou barvu.

V ulicích mezi rodinnými domky si hrály děti a jezdci na koních se jim vyhýbali. Rodiče je začali volat k večeři.

Povzdechla si a přemístila se ke stolu. Koukla na kalendář. Dnes byl sladký čtvrtek, měla chuť na palačinky nebo wafle. Za čtvrt hodiny jí přinesou večeři.

Otevřela jednu složku a v ní ležely nějaké dokumenty. Z přidělené fotky na ni koukal muž s dlouhými světlými vlasy, vypadajícími dost mastně.

Slyšela, jak se otevřely dveře a znovu zavřely. „Volala jste mě, slečno?" ozval se hlas.

„Tomasi, od té doby, co jsem tě povýšila mi vykáš a říkáš mi slečno. Je to druhý den, říkám ti to potřetí a leze mi to na nervy," řekla věcně a přitom si pořád pročítala záznamy ve složce. Sundala si mikinu.

„Ehm, omlouvám se. Promiň, Kensi," řekl a ona se na něj podívala. Stál u dveří se sklopeným pohledem ze kterého čišela podřízenost. Blond vlasy mu padaly do tváře a konce pramínků se neposlušně vlnily. Byl vysoký a mladý, mohl mít maximálně dvacet sedm let.

Když ucítil její pohled, zvedl k ní zrak. Měl klidné oči, hnědé a pokorné.

Neubránila se nepatrnému pousmání. „Lepší," kývla, „Je divný, když mi vykáš."

Hodila mu mikinu a on ji bez problému chytil. Pozornost obrátila opět ke složce.

„Kensi, můžu mít otázku?" začal Tomas opatrně. „Můžeš to zkusit," řekla při čtení.

„Proč já? Chci říct, proč sis vybrala za osobního Strážce zrovna mě? Je hodně silnějších Strážců..."

„Proč se ptáš?" přerušila ho Kensi. Vysunula jeden šuplík a vytáhla nějaký odznak. Koukla po Tomasovi. Prohlížel si jeden obraz. Byl na něm nakreslený kůň a díky modré barvě vypadal jako by byl mechanický.