Poslední vydechnutí

Držím tvou dlaň ve svých
a usilovně se modlím.
Nevím jestli mě slyšíš,
či vůbec víš,
že tu jsem.
Přeju si, se z toho vzbudit,
přeju si, aby to byl jen zlý sen.
Bohužel však vím že je to skutečnost
a vůbec se mi nelíbí tahle bolestivá přítomnost.
Ubíjí mě tě tu takhle vidět
a přitom vědět,
že ti nemohu pomoc.
Vím, že tam někde v hloubi komatu,
bojuješ s tou sviní s kosou, v černém hábitu.
Snažíš se jí ubránit.
Já tě chci tak moc zachránit!
A najednou si toho všimnu.
Z tvých úst vyšlo tiché vydechnutí
a z přístroje za tebou, dlouhé pípnutí....
Zděsím se, začnu křičet o pomoc, přes celé patro,
po chvíli přiběhnou doktoři a ptají se :
,, Co se stalo?? Jak to?? ''
Táhnou mě pryč,
pryč z toho pokoje.
Já však stojím jako tyč,
nechápu co se děje.
Cítím jen, jak mě někdo odnáší
a vidím, jak tělo na lůžku po elektrickém šoku nadskočí.
Začnu znovu křičet, brečet,
snažím se vyprostit někomu z náruče.
Chci k němu běžet,
vzbudit ho, vrátit ho sem,
přístup k němu, je mi však odepřen.
Po chvíli doktoři vyjdou z pokoje,
z jejich skleslých tváří poznám, co se děje.
Když uslyším větu ,, Je mi to líto'' ,
pohlédnu do pokoje a vidím to nehybné tělo,
klesnu na kolena.
Oči mám plné slz,
cítím jak mě někdo objímá.
Chtějí mě odvézt domů,
já se z jejich držení však vysmeknu
a běžím k němu.
Sednu si vedle něho,
naposledy mu stisknu ruku.
Miluju Tě, pomyslím si v duchu...

Když ukápla mi poslední slza,
zvedla jsem se,
naposledy se k němu naklonila
a poslední sbohem mu dala.