Poslední vydechnutí

STRACH

Bojím se lásky....
Bojím se zamilovat....
Už se to párkrát stalo,
nechci to opakovat!!
Po nocích brečet,
nepřestávat ječet,
v bolestích se svíjet,
do bezvědomí se opíjet...
Bolí to....tak moc to bolí...
Vědět že to chci, ale pomoci mi není.
Myslela jsem, že už to půjde,
že už jsem připravená,
ale nejde to, nemůžu,
srazila jsem se na kolena...
Naposledy jsem milovala minulý rok,
byl moje první láska,
jeho smrt mě zasáhla jak brok,
v tu chvíli, pro mě nebylo jediného živáčka.
Stále to bolí,
jakoby by to bylo včera,
něco se ve mě hroutí
a já bych tomu nějak pomoc chtěla.
Ale nejde to,
zkoušela jsem všechno,
skončila jsem u cigaret,
no, to si teda dopadla slečno!!!
Užírá mě to každý den,
nechci si připustit že už tu není,
všechno to chvění,
když si vzpomenu,
jak mi povídal ,,Všechno bude v pořádku."
Už takhle dál nemůžu,
nechci tu být sama,
on byl jediný,
jediná osoba co mě milovala.
První pokus....
úspěšně nezdařen,
z prášku mám akorát žaludek poškozen.
Druhý pokus...
Stojím tu nahoře,
po hodině lezení,
koukám se po obloze,
nic krásnějšího snad není.
Barevné červánky,
zapadající slunce,
jedna noha ve vzduchu,
všechno jde tak lehce!
Najednou mi mobil zvoní
Tak si řeknu:
,, Poslední hovor? To snad problém není??"
Zvednu to a osoba na konci povídá:
,,Ať děláš cokoli přestaň s tím a pojď si povídat!!"
Nevím jak to udělal,
byl v tu dobu v Praze.
Přikývla jsem
a nadechla se dlouze....
Dala nohu zpět k té druhé
a odstoupila dál od kraje.
Slibili jsme si,
že tu pro sebe zůstaneme,
že si vždy pomůžeme,
nikdy toho druhého neopustíme...
A jak je zo teď??...
Jeho smrt mi dává za vinu,
prý :,,On umřel a ty máš jen modřinu"
Už takhle dál nemůžu...
Mám noční můry,
všude vidím jen samé stvůry,
uzavírám se víc a víc,
nejradši bych se přestěhovala na měsíc,
nebo ještě dál...
Všude vidím jeho...
Má černá křídla...
Mluví na mě...
Asi už jsem šiblá!!
Promnu si oči,
abych se ujistila,
k mému (ne)štěstí jsem zjistila,
že jsem se nemýlila.
Opravdu tam stál
a zase se na mě usmíval.
Padla jsem mu kolem krku,
v tu chvilku,
jsem jím prošla jako vzduchem
a dopadla na držku.
Furt je tu se mnou
a furt něco mektá.
Boooože!!
Já chci být hluchá!!
Pak najednou zmizel
Hrozně moc mi chybí.
Ztratila jsem ho před tím
a teď už i mrtvého.
Ale počkat!
Stále ho vidím..je v mých snech,
tam už ho smím i obejmout,
tak moc mi chyběl
a stále stejně voněl.
Citrón a máta,
jak já tu vůni zbožňovala,
jak feťák jsem si připadala,
když jsem ho stále "šňupala".
Pak se něco začalo dít,
on se začal vytrácet
a já začala krvácet...
To ne, zvova už ne!!
Nechci tě ztratit!!
Být tu sama...
Nikdo mě nechápe,
nikdo mě nezná..
A bohužel je to tu,
snažím se zaplašit samotu,
zase sedím tam nahoře...
Dám nohu kupředu,
ale není to tak, jak si myslíte!
Nespadnu... Vzlétnu!..