Short scary stories (CZ)

#16 Ta Věc

  Vzbudila se uprostřed noci, a věděla, že ji volá Ta Věc. Volala ji už dlouho, příliš dlouho. Tentokrát ji však poslechne. Musí. Už nemůže odolat. Bojí se, jako nikdy předtím, ale pak už to bude všechno v pořádku. A bude to krásné, protože Ta Věc ji odmění. Slíbila to. Vstala a dotkla se bosýma nohama studené podlahy. Její pleskavé kroky mířily z pokoje na chodbu, kolem koupelny a pokoje rodičů až se zastavily u schodů do podkroví. Byla tam jen jedna malá místnost a ona si jasně pamatovala den, kdy si tam poprvé hrála. Váhavě zamířila po vrzajících dřevěných schodech. Otevřela dveře a vstoupila do tmavé, měsícem osvícené místnosti. Dveře se za ní pomalu zavřely a ona tam najednou byla sama, jen s Tou Věcí, která se k ní dychtivě přibližovala a tiše zpívala. Už nikdy nevyšla ven.
——
Když mi rodiče řekli, že se budeme stěhovat, tak jsem týden nevyšla z pokoje. Měla jsem tam své kamarády, svou školu, skrýš v lese. Teď už nic z toho nikdy neuvidím. Až na Kate, která slíbila, že se budeme navštěvovat alespoň o prázdninách. A najednou jsem stála tady, před velkou starou barabiznou, která se vůbec nepodobala našemu malému, útulnému domu. Nesnášela jsem to místo. Na rozdíl od své desetileté sestry, která byla nadšená úplně ze všeho, co se v tomhle zapadákově nacházelo. Vždycky byla divná. A zrádkyně, protože nedržela se mnou. Pozorovala jsem ji, jak běhá kolem domu a nahlíží do všech oken. Nemohla se dočkat, až si vybere svůj pokoj. A pak konečně přišel otec, odemkl dveře a ukončil tak její trápení. Vtrhla do chodby a hned běžela po schodech nahoru. Když jsem tam za ní přišla, seděla už na zemi v severním pokoji s velkými okny a křenila se na mě. Uměla si ale vybrat. Vedle ní samozřejmě museli mít pokoj rodiče a na mě zbyl pokoj na jižní straně, který byl odstrčený a odkud jsem to měla pěkně daleko do koupelny. Už jsem jasně viděla, jak mě ráno vždy předběhne a bude blokovat sprchu.
„Nekaboň se tak, nebo ti to zůstane." Řekla mi s chlácholivým úsměvem. „Můžeš u mě někdy v noci spát, když bude bouřka."
„To víš, že jo, říkáš to jen proto, že jsi strašpytel." vysmála jsem se jí. Byla to totiž pravda, ale nenamáhala jsem se jí vysvětlit, že v září už žádné bouřky nebudou. Nevysvětlil jí to nikdo. I přes zimu, když byla venku chumelenice, se někdy v noci probouzela a bála se, že uslyší hřmění.
„Co myslíš, že je tam nahoře?" zeptala se mě znenadání.
„Kde nahoře?" nechápala jsem.
„No tam za dveřmi, jak se k nim jde po těch starých schodech."
„Jo ty myslíš podkroví." rozpomenula jsem si. Nevěnovala jsem těm plesnivým dveřím moc pozornosti. Kdoví, co za havěť se skrývá za nimi. Rodiče nám už u nás doma říkali, že je ten dům starý a podkroví se už léta nepoužívá. Maximálně tam budou nějaké moly prožrané staré hadry a klobouky. A možná nějaké hnízdo krys.
„Pojďme to tam prozkoumat." zaprosila a smutně se na mě podívala. „Slibuji ti, že si po večeři můžeš nechat můj moučník."
„Tak moučník říkáš?" zbystřila jsem. „Tak pojď, ale jen tam nakoukneme, nechci být celá od prachu."
Dveře šly těžko otevřít a za nimi bylo několik zaprášených krabic. Naproti byla v rohu obrovská skříň a dál už nic. Jen malé střešní okno, kterým se dovnitř prodíraly mdlé podzimní paprsky. Claudia se zatvářila zklamaně. Rozeběhla se však s očekáváním ke skříni a otevřela ji. Zevnitř se vyvalilo plesnivé dusno. Krom mrtvých molů na podlaze, plesnivé kožešiny na věšáku a kusu ztrouchnivělého lana tam však nic nebylo.
„To je ale pitomé podkroví." Kopla naštvaně do jedné z krabic, která se převrhla a vypadl z ní staromódní dámský klobouček.
„No vidíš, alespoň si máš co vzít první den do školy." poškádlila jsem ji a odešly jsme. Tak naše napínavá výprava do podkroví skončila. A vlastně jsem si na něj nějakou dobu ani nevzpomněla, kdyby za mnou asi po měsíci Claudia nepřiběhla do pokoje, že má strach.
„Prosím, můžu s tebou spát? Bojím se té bouřky." šeptala mi vystrašeně.
„Jaké bouřky ty trdlo? Žádná není." divila jsem se. Venku sice pršelo a bylo tam hnusně, ale žádná bouřka nebyla. „Už jsem ti přece říkala, že bouřky jsou jen v létě. To se ti jenom něco zdálo."
„Asi jo, ale stejně, můžu u tebe spát? Od té doby, co jsme byly v tom podkroví, mám takový divný pocit. Jako by na mě někdo mluvil, když spím."
„A co ti říká?"
„To nevím, ale i přesto mám strach. Nikdy si to nezapamatuji."
„To jsou jen sny, teď si lehni a spi."
Od té doby ke mně čas od času Claudia přiběhla, že je bouřka a musí se u mě schovat. Bylo mi jasné, že to je jen nějaký nový trik, aby nemusela spát sama a nepřikládala jsem tomu žádný význam. Konec konců, když jí to vyšlo jednou, zkoušela to znova a znova. A vlastně mi to ani nevadilo, v tom starém domě jsem se necítila moc dobře. Byl na mě moc velký a pořád tam byl cítit pach zatuchliny, i když jsme větrali, jak to jen šlo. Po nějaké době si mě však zavolala mamka. Jestli prý nevím, co se děje s Claudií, jestli nemá nějaké problémy. Byli zrovna na třídní schůzce a má sestra se prý moc zhoršila. Učitelky o ní říkaly, že často nedává pozor a někdy dokonce usíná v hodině. Řekla jsem jí, že je to nejspíš tím stěhováním a že si musí zvyknout na nový domov. Čemuž jsem však sama nevěřila. Má sestra byla vždy neskutečně přizpůsobivá, to já jsem si jen těžko zvykala na sebemenší změny. Když ke mně jednou v noci zase přiběhla, zeptala jsem se jí, co ji trápí.
„To ty věčné bouřky. Moc se jich bojím a nemůžu pořádně usnout, ani u tebe. Pořád se budím a musím na ni myslet, i na ty hlasy. Říkají mi ošklivé věci, že dokud nebudu hodná, tak ty bouřky nikdy neskončí. Myslím, že jsme do toho podkroví neměly chodit."
Tvářila se vážně a mě najednou napadlo, že s naším domem možná není vše úplně v pořádku. Přikryla jsem ji a ona za nedlouho usnula. Já ale zůstala vzhůru dlouho do rána a ptala jsem se sama sebe, jestli to co říká, může být pravda, Umanula jsem si, že tomu zkusím přijít na kloub. Hned druhý den jsem zamířila do knihovny a půjčila si pár nudných knih a starých místních novin o našem městě. Musela jsem se probrat haldou nezajímavých informací o místním klubu mažoretek a fotbalistů, o každoročním pořádání farmářských trhů, ale nakonec jsem konečně narazila na alespoň trochu zajímavý článek.
Týkal se jedné ženy jménem Sarah Haraldsonová, která údajně zapálila v nepozornosti pár domů na Flower Street. Ve Flower Street jsme bydleli my, proto mě to zaujalo a popostrčilo mou zvědavost, abych se o případu dozvěděla víc. Odpovědi se mi dostalo v listopadovém vydání roku 1978. Hovořilo se tam o jisté Janis Haraldsonové, která zemřela za velmi znepokojivých okolností. Na jejím hrdle byly známky škrcení, ale pachatel nebyl nikdy zatčen. Ač celé město vědělo, kdo to mohl způsobit. Zastupitel města, pan Chris Haraldson, prohlásil, že vše byla nešťastná náhoda a jeho žena je psychicky nemocná. Proto ji držel doma několik let, ale poté, co způsobila požár, který zachvátil několik domů v ulici, byl donucen ji umístit do psychiatrického zařízení, kde nakonec po 6 letech zemřela. V posledních okamžicích života zoufale opakovala, že její 12ti letá dcera není mrtvá, ale přežívá ve zdech jejich domu. Domu číslo 67.
Projela jsem v rychlosti i další čísla, jestli jsem na něco nezapomněla, a nalezla jsem zmínku o třech dívkách, které zmizely za záhadných okolností. Poslední byla Liliana Woodsová, dcera Ericha Woodse, který vlastnil železářství. Přistěhovali se do města roku 1999 v létě a za čtvrt roku se stěhovali zpět do Chicaga, bez dcery.
Cestou domů mi v hlavě vířily myšlenky jedna za druhou. Náš dům přeci není nebezpečný, nemohla se tam stát žádná vražda. Ale čísla a písmena na plotě hovořila jasně: Flower Street 67. Když jsem se přiloudala do kuchyně, Claudia již měla všechny své úkoly hotové a ládovala se zmrzlinou. Byla doma dříve než já, vždyť jí bylo 12 a hodiny jí končí dříve než 15ti letým žákům. Sedla jsem si k ní a naléhavým hlasem se jí zeptala, jestli dnes nechce spát u rodičů.
„Ale dnes žádná bouřka nebude, Ta Věc mi to slíbila." řekla překvapeně a pak se na mě povzbudivě usmála. „Ty nic nevíš, ale už to bude vše v pořádku." S těmito slovy se zvedla ze židle a já ji udiveně pozorovala, jak jde po schodech do druhého patra. Když se mamka vrátila z nákupu, řekla jsem jí, že dnes musí Claudia spát s nimi, že jí možná hrozí nebezpečí.
„Ale jaké pak nebezpečí Sophie, ty myši ze zdí jsme už dávno zlikvidovali. Nemáš se čeho obávat, tenhle dům je sice starý, ale ne strašidelný." Zasmála se a začala připravovat svačinu.
„Mami, ale ty to nechápeš. Četla jsem to v místních novinách, kdysi se tu stalo něco moc zlého."
„Tak ty jsi četla noviny." zarazila se. „Spíš si myslím, že tě někdo strašil ve škole. Věděla jsem, že to jednou přijde. Nesmíš jim věřit. Tohle je dům jako každý jiný. Místní z něj mají strach, ale kdo by měl strach z tak velkého domu, který byl prodán za polovinu své ceny. Nesmíš tomu věřit, Sophie, vždyť jsi rozumná holka. Je to jen dům, není zodpovědný za zlo, které se v něm událo. Nám se tady daří dobře. Otec tady sehnal moc dobrou práci. Nekaž mu to. Nekaž to nám všem."
S tím se ode mne odvrátila a já pochopila, že náš rozhovor skončil. Odebrala jsem se do svého pokoje a dělala své úkoly. Ale nezapomněla jsem na to. Věděla jsem, že musím svou sestru ochránit před tímhle domem. Že se tu děje něco zlého a neskončí to, dokud to někdo nezničí. Tu Věc, jak říkala má sestra. Ať to bude cokoli, nebudu se toho bát.
Večer jsem si šla lehnout v devět jako vždy, a ještě si chvíli četla. Vyčkávala jsem. Najednou jsem za oknem spatřila blýsknutí a vzápětí na to ohlušující ránu hromu. Rychle jsem vstala a přeběhla k oknu. Na střeše, pár metrů pode mnou, balancovala má sestra. S hrůzou jsem rozrazila okno a zavolala na ni. Claudia se však jen smála, ale ne svým zvonivým, dětským smíchem, ale smíchem šílence. A pak najednou skočila.
S trhnutím jsem se probudila a knížka mi spadla na zem. Uvědomila jsem si, že to byl jen sen, hloupý sen a nic víc. Claudia je určitě ve svém pokoji a je v pořádku. Vstala jsem, abych si došla pro vodu. Z toho příšerného snu mi vyschlo v krku. Šla jsem potichu po chodbě, ale z nenadání jsem uslyšela divné zvuky z druhé strany domu. Rychlými kroky jsem se tam vydala. Pomalu jsem otevřela dveře do Claudiina pokoje. V místnosti svítilo světlo a okno bylo otevřené dokořán. Má sestra tam však nebyla. S hroznou předtuchou jsem se rozeběhla k oknu, ale na střeše nikdo nebyl. Vynadala jsem si, jak jsem hloupá a vyšla z pokoje.
Pak jsem ten divný zvuk uslyšela znovu. Něco jako tiché pobrukování, či dokonce zpěv. Vycházely z pootevřených dveří do podkroví.
Pojď si se mnou hrát, nemusíš se bát.
Budu tě mít ráda, jako kamaráda.
Ruku svou mi podej a slib svůj dej
že zůstaneš tu navždy
děj se, co děj.
To už jsem na nic nečekala a vtrhla dovnitř. Claudia stála před otevřenou skříní v rohu. Vyházel z ní onen znepokojivý hlas a až teď jsem si uvědomila, že je to hlas malé holčičky, nejspíše ne o moc starší než je má sestra. Chtěla jsem něco vykřiknout, cokoli, abych sestru varovala. Dřív než jsem to udělala, však za skříně cosi vystřelilo. Nebyla to ruka, spíše chapadlo, nebo nějaký oddenek a záhy na to se začal rozdělovat. Něco mi to připomínalo a až mnohem později jsem si uvědomila co. Vypadalo to jako rozvětvené žíly. Ze skříně jich po stranách, spodem i vrchem, začaly vylézat desítky, menší i větší a všechny divoce pulzovaly, jako by v nich opravdu proudila krev.
Claudia stála jako přibitá. Chtěla jsem se k ní rozeběhnout, ale nešlo to a tak jsem sebrala všechny síly a zařvala její jméno. Pomalu se ke mně otočila. Její oči byly prázdné, potemnělé. Usmála se na mě a řekla: „Už žádné bouřky nebudou, jen smích a hry. Tak mi to řekla." A zatímco mluvila, tenké vlásečnice se dostaly až k ní a pomalu jí lezly do pusy, do očí, do uší. Obmotávaly její útlé paže a kotníky a zanedlouho už nebyla žádná Claudia, jen temně rudý kokon, který si skříň začala přitahovat k sobě. Dívčí hlásek nepřestával téměř konejšivě prozpěvovat, a když byla uvnitř, skříň se zabouchla a vše ztichlo.
Až za několik minut jsem byla schopná se pohnout. Jako by mě nějaká neviditelná síla držela na místě, jako by snad Ta Věc chtěla, abych vše viděla. Pak se svět zatočil a já omdlela. Ráno mě našli rodiče a ptali se na mou sestru.
„Je pryč." pronesla jsem tiše a rozpovídala se o tom, co jsem v noci viděla. Samozřejmě mi nevěřili. Byli na mě rozčilení, stejně tak jako policie. Všichni měli za to, že jsem jí něco udělala, nebo řekla, nebo bůh ví co. Já ale dokola opakovala to samé, v noci se probouzela s křikem, a když mě jednou ráno nachytali, jak se ve staré skříni snažím založit požár, nechali mě odvézt do velkého bílého domu. Někteří zde chodí v bílých pláštích a ti ostatní si divoce něco mrmlají, vykřikují, smějí se. Říkali, že se tu budu cítit dobře, ale mám strach. Mám strach o ty další holčičky, které jednou přijdou do našeho domu a už z něj nikdy nevyjdou. Nikdy.  

Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale stojí zato si to přečíst. Taky bych vám chtěla poděkovat za #38 v Horor. Mám z toho strašnou radost. ☺☺☺☺☻☻☻☻