DNA

Kapitola 1.

Bylo to tu. Ten den. Nervózně přešlapuji před zrcadlem do kterého hledí mé zelené oči. Moje máma je u dokořán otevřené skříně a hrabe se v hromadě šatů. Brečí. Ví že mě dnes vidí naposledy ale neodváží se to vyslovit nahlas. "Mami? Nebreč, prosím tě přestaň." Nohy se mi neochotně sunou po dřevěné podlaze směrem k ní.

Otírám jí slzy rukávem svého svetru. Zavře své oříškově hnědé teď lehce zčervenalé a napuchlé oči a zhluboka začne dýchat. Popotáhne nosem a vytáhne bílé šaty s krajkou. "Vezmi si tyhle. Bílá jako nevinnost. Protože taková ty jsi." Z kapsy u umazané zástěry vytáhla červenou růžičku kterou mu dala do vlasů a po tváři jí znovu stekla slza "A tady červená... Protože tě budu milovat ať jsi kde jsi." Špitla.

Strach se mnou cloumá a já nevím co dělat. V rohu na zaprášeném starém křesle leží moje jediná a teď už 84 letá babička. Táta - umřel když mi byly 3 roky. Byl v armádě a taky se stal obětí války. Najednou mi bylo smutno. Babička má rakovinu, měla by teď být v nemocnici ale nechtěla si nechat ujít možnost mě naposledy vidět.

Pokud zemře, máma tu zůstane úplně sama. Beze mě, bez babičky, bez táty... Sama. Natáhla ke mě ruku. "Babičko?" Přiběhla jsem k ní a sedla si před křeslem na kolena. Babička mi podala krabičku. Zatáhla jsem za mašly a stuha se snesla na zem jako pírko. Sundala jsem víko. Byl v tom zamotaný hebký šáteček a na něm položený stříbrný medailon.

Byl oblý a uprostřed měl malý rudý kamínek. Alespoň jedna věc mne dnes přiměla usmát se "Děkuji. Je přenádherný." Zapla jsem si ho kolem krku. Uvolnila jsem maličkou západku co držela dvě strany medailonku u sebe a nakoukla dovnitř. Byla tam má fotografie a druhá strana prázdná.

"A kde je druhý obrázek?" Babička se vřele usmála "Jednou potkáš taky toho pravého -." Chraplavý kašel jí přerušil a já se hbytě vyhoupla ze země pro sklenici vody. Podala jsem jí babičce. "Děkuji drahoušku." Pohladila mě po tváři a pokračovala "Dej si tam obrázek svého milovaného. Jednou příjde." Dopověděla.

Máma přinesla malý ale překrásný jahodový dort na stříbrném tácku. Zapálila svíčku "Něco si přej." Byla jsem moment od sfouknutí plamene ale v tom mě něčí silné paže odtáhly. Vyjekla jsem a snažila se vyvléknout pryč ale nešlo to. Babička nemohla ani vstát a máma tam stála topící se v slzách s rukama na obličeji.

"Ne! Ještě ne, mami! Mami, ne!" Křičela jsem ale nadarmo. Naložili mě do dodávky kde sedělo dalších nejméně 20 děcek jako já. Nasadili mi pouta a pak... Pak jsem ucítila bolestivou ranku do krku. Poté už - nic... Jen černo černá tma...