DNA

Kapitola 2.

Pomalu otevírám oči. Kde to jsem? Co se stalo? Hlavou se mi honí miliarda podobných otázek. Vše bylo zamlžené... A bílé. Pomalu se vracím k sobě. Šok mi vjede z hlavy až do těla. Začala jsem sebou mrskat ale ležela jsem na nějakém lůžku, nohy i ruce připoutané k železným tyčím podpírajíc nepohodlnou 'postel'.

Přišel muž s bílým pláštěm. "Jen klid Rachel, neměj strach. Teď tě jen prohlédnu a poskytnu ti léčbu kterou potřebuješ." Natáhl ke mě ruce. Chtěla jsem okamžitě pryč. "Kde to jsem?!" On už nepromluvil. Bylo to jakoby byl omámený. Po dlouhé době utrpení mi rozepl pouta a pustil mě a já neschopně padla do náručí silnému muži který mě odvláčel do místnosti kde mě předal 5 slečnám.

Vlažná voda mi stéká po hlavě až dolů k nohám. Všech 5 žen kolem mě kmitá jako splašené stádo koní a umývají mě. Poté mě zabalily do veliké osušky. Bílé kalhotky, bílé tílko, ponožky, modrý overál s krátkým rukávem a boty. To bylo vše do čeho mě oblékly. Poslaly mě do jiné místnosti. Tam byl muž, posadil mě na vysokou židli a vytáhl nůžky. Ne! Stříhá mi vlasy! Mé vlasy mi už nebyly do pasu. Sotva se dotýkaly prsou. Učesal mě a poslal pryč.

Seřadili mě a spoustu dalších před gigantické dveře. Obrovský vchod se otevřel a my vyšli ven. Měla jsem strach. Vešli jsme do místnosti s víc jak dvaceti stoly a nejméně 200 lidí. Jeden s kluků přede mnou se vzepřelo a začal křičet "Tohle všechno je lež! Nevěřte jim! Je to past!" Víc nestihl protože ho jeden z mužů přetáhl jakousi holí a zbytek ho odtáhl pryč. "Takhle skončíte, když budete vzdorovat." Ulízl si mastné vlasy chlápek s holí.

Poslušně jsme si sedli ke stolu kde bylo místo a já ani nepípla. Tak proto se nikdy nikdo nevrátil. Ani Julia, ani Derek - moje sestřenka a bratranec. Oba tu zemřeli ale nikdo neví proč...