Moje cesta na Zem

Z malých reproduktorů, umístěných po obou stranách všech cest, se ženským hlasem ozvalo hlášení: „Prosíme všechny zájemce o účast na misi s cílem znovu kolonizovat planetu Zemi, aby se dostavili do nemocničního křídla."

Sotva pár vteřin po hlášení se v ulici, ve které jsem stála společně s kamarádkou Jasmine, rozhostil chaos. Všude pobíhali lidé, pokřikovali jeden na druhého, ale já si připadala, jako by se mě to netýkalo. Slyšela jsem Jasmine, jak na mě mluví, ale já jí nevnímala. Od začátku plánování mise jsem věděla, že se jí budu muset zúčastnit, ale až teď mi to připadalo opravdové.

„Carolin!" zavolala na mě Jasmine a zatřásla se mnou. Já jen párkrát zamrkala a ten pocit téměř zmizel. „Musíme jít do nemocničního křídla," říkala mi s ustaraným výrazem ve tváři.

„Jo, já vím, jen mi ta mise do teď nepřišla skutečná. Hrozně se bojím," odpověděla jsem jí téměř se slzami v očích. Představovala jsem si každého, koho tu budu muset nechat, Jasmine, svou sestru Anie, mé rodiče. Nikdo z těch, kteří mě povolali, si neuvědomovali, jakou bolest mi tím způsobí.

„To bude dobré Car," utěšovala mě „ale měly bychom už jít."

Nechaly jsme se unášet davem k nemocnici, nechápala jsem, jak někdo může chtít jít na tu misi, chtít opustit rodinu, přátele a to všechno bez záruky, že mise bude úspěšná. Sice vědci poslali na zemi sondu, která přinesla pozitivní výsledky, ale taky mohla přinést chybné pozměněné výsledky, mohla přistát na úplně jiné planetě. Všude bylo příliš mnoho proměnných. U nemocničního křídla to bylo ještě horší, všichni se tlačili ke dveřím, aby měli možnost se přihlásit. Pomalu jsme se prodíraly davem k bočním dveřím, o kterých věděl málokdo, a snažily se na sebe neupoutat pozornost.

„Caroline Harrisnová?" zeptala se mě sestřička hned za dveřmi. Místo odpovědi jsem jen pokývla hlavou a sestřička mě poslala do ordinace.

„Ahoj Caroline, pojď dál a polož ruku na scanner," přikázal mi doktor a já udělala přesně to, co po mě chtěl.

Sotva jsem položila ruku na ten scanner, ozvalo se hlášení: „Caroline Harrisnová, šestnáctiletá, žádné zdravotní komplikace, způsobilá k misi."

„No vidíš, to jsou výborné výsledky. Jen vypíšu dokumenty a můžeš letět," řekl doktor radostně, jako by šlo jen o let do jiného města.

„Ale já nikam letět nechci," na konci věty se mi zlomil hlas.

„Sama moc dobře víš, že musíš, narodila jsi se s nadprůměrnou inteligencí a bez tvých znalostí technologií by byla celá mise neúspěšná. Tady máš ty dokumenty, uvidíme se za týden u startu rakety," řekl, když mi podával papíry.

Týden mých přecitlivěných reakcí na jakoukoli zmínku o mém odletu, probrečených večerů s mojí rodinou a každou volnou minutou strávenou s Jasmine, utekl jako voda a hodina odletu se nebezpečně blížila.

Už několik hodin jsem byla s ostatními účastníky mise zavřená ve zdravotním pavilonu, kde nám dělali poslední testy a radili nám, jak se máme chovat v různých situacích. Zatím co všichni se bavili mezi sebou a probírali, jaká asi bude planeta Zem, já jen seděla v rohu velkého pokoje s nemocničními lůžky a zírala na hodiny, ochromena strachem a neschopna sebemenšího pohybu. Každá minuta jako by trvala celou věčnost, ale i tak do vzletu zbývalo pouhých dvacet minut.

„Prosím všechny, aby se vydali směrem k vesmírné lodi. Po cestě se samozřejmě můžete naposledy rozloučit se svou rodinou a přáteli," řekla mladá žena v uniformě policejní hlídky. Já sebou po slově naposledy silně trhla, nesnesla jsem představu, že je už nikdy neuvidím. Zvedla jsem se poslušně ze svého křesla a vydala se s ostatními hlavními dveřmi směrem k lodi. Jen jsem zahlédla svou rodinu, hned jsem se k nim rozběhla. Loučila jsem se dlouho, nejdéle ze všech, dokonce pro mě musel jeden ze členů posádky přijít. Když jsem odcházela, nemohla jsem se na ně ani podívat, protože bych se rozběhla za nimi.

Loď byla větší, než mi na plánech připadala, byla tak velká jako největší budova v našem hlavním městě.

„Vítejte na lodi," ozval se kapitán „porosím všechny, aby se usadili na svá sedadla a připoutali se, start bude velmi rychlý." Na tento okamžik mě připravovali snad tisíckrát, ale nikdy jsem si nedokázala představit, jaké to bude ve skutečnost.

Vyjeli jsme po dráze a za chvíli jsme byli ve vzduchu. Cesta na oběžnou dráhu trvala sotva pár vteřin a jen jsme doletěli mimo naší planetu, už jsme byli v hyperprostoru. Letěli jsme sotva pár hodin, když jsme začali zpomalovat, až jsme úplně zastavili, což mě a pár dalším technikům bylo divné, protože jsme měli letět několik dní. Zmateně jsme se na sebe dívali a čekali, co se bude dít.

Po chvilce se ozvalo hlášení: „Prosíme všechny techniky, aby se dostavili do místnosti s motorem." Sotva hlášení skončilo, běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla.

„Co se děje?" ptala jsem se udýchaně „je něco s motorem?" Chvíli po mě doběhl i zbytek techniků a ptali se na to samé. Ovšem nikdo neznal odpověď.

„Prostě jsme najednou zpomalili, nerozezněl se žádný z varovných signálů, jako by bylo vše v pořádku, jen nejde znovu nahodit motor a komunikace už taky nefunguje," odpovídal nám kapitán „pokud se to nespraví, uvízneme tu bez možnosti kontaktu s planetou Pegasus." Všichni jsme zalapali po dechu a pár techniků se rozběhlo k motoru, rozsvítili hlavní panel a začali zkoumat motor na virtuální obrazovce, která se promítala ve vzduchu.

„Já už vidím, co se stalo," řekl jeden z nich „ale bojím se, že to nepůjde spravit." „Nebo možná půjde, ale jediný, kdo z nás tomu rozumí, je Caroline," řekl a podíval se na mě s očekáváním, co budu dělat.

Pomalými kroky jsem došla k motoru a pohlédla na obrazovku. Zkontrolovala jsem ne ní spojení hadiček s přívodem paliva a hadiček s chladící kapalinou, ale nenašla jsem nic závadného. Až po chvíli zkoumání motoru jsem to spatřila. V jednom z čipů je přepálený kontakt! Musí to jít nějak spravit, jsem jediná, kdo tomu rozumí a taky jediná kdo nás může zachránit. Možná bych mohla přesměrovat energii z hipermotoru, ale to se nedostaneme na Zem. „Možná bych mohla přesměrovat energii, ale na zem se už nedostaneme," drmolím a divím se, že mi vůbec rozumí „museli bychom přistát někde jinde."

„Dobře, tak jí přesměrujte a vy," obrací se na jednoho z techniků „jděte na můstek a řekněte jim, ať pošlou sondy na nejbližší planety, hned!"

Já se snažím přesměrovat energii ale zatím neúspěšně, zkouším to tedy jinak. Prsty se mi míhají po virtuální obrazovce a já začínám být čím dál nervóznější. Najednou zhasla všechna světla na lodi.

„Co se děje?" ptá se nervózně kapitán.

„Počkejte chvilku," říkám zamyšleně a očima tikám po obrazovce. Už vím! Prsty naznačím průtok energie a najednou se rozsvítí světla. „Zkuste nastartovat," řekla jsem do znovu zprovozněné komunikační linky a zanedlouho se mi dostalo odpovědi ve formě hučení jednoho z motorů. Všichni jsme si oddechli. „A kam letíme?" zeptala jsem se kapitána.

„To nevím, ale pojďte se mnou," odpověděl mi a oba jsme se vydali na můstek. Na můstku to bylo opravdu kouzelné, velkým oknem jsem viděla miliony hvězd a oproti všudypřítomnému ruchu to bylo opravdu úžasné.

Z mého zasnění mě probudil až jeden z důstojníků: „Pane, máme dobré zprávy, dva světelné roky od nás je obyvatelná planeta a slečna Harrisnová vylepšila komunikaci na takovou úroveň, že se dovoláme i na planetu Pegasus."