Creepypasty [CZ]

Eyeless Heather #3

Zdravím. Jmenuju se Heather Parker, a bylo mi asi deset, skoro jedenáct let. Můj život byl středem pozornosti noční můry.Byla jsem velmi poslušné dítě, nadaná, chtěla jsem si plnit své sny a dosáhnout svých cílů. Byla jsem ale docela osamělá. Nevadilo mě to, pořád jsem měla svou nejlepší kamarádku Evu.Byl to den jako každý jiný, chystala jsem se do školy, do mých jedenáctých narozenin zbývalo pět dní. Vždy jsem se ráno probouzela veselá, čilá a plná života, skočila jsem si do sprchy a oblékla jsem se. Rodiče už byli v práci. Mě to ale nevadilo, chápala jsem, že je pro ně práce důležitá, a vyrazila jsem do školy. Vždycky jsem šla s Evou, bydlely jsme asi blok od sebe, a tak jsme vždy chodily spolu. Ve škole nám bylo fajn, ona byla jediná, která mi rozuměla, měla také stejný cíl, jako já.Jeden den ve škole jsme si zašly spolu do kouta a sedly jsme si na podlahu. Chodívaly jsme tam rády, nikdo nás tam neobtěžoval. Brzo mi mělo být 11, takže pro mě Eva pravděpodobně chystala překvapení."Heather, mám tu pro tebe něco speciálního!" řekla Eva se sladkým úsměvem, jednu ruku měla v kapse u kalhot, "ale musíš zavřít oči, hehehe.""Ok," řekla jsem a zavřela jsem oči."Fajn, už se můžeš podívat!" řekla Eva.Odkryla jsem oči a uviděla jsem ten dárek. Vypískla jsem radostí. Byl to zlatý náhrdelník, ne moc drahý, ale pro mě byl hodně cenný, prostě dárek z přátelství. Měl přívěšek, který se dal otevřít a do něj se mohla dát fotka. Byla jsem hodně šťastná a taky překvapená, a taky jsem pro ni měla dárek. Podobný náhrdelník, ale ze stříbra. Byly jsme jako zlato a stříbro."H-Heather... ty jsi skvělá! Taky jsem takový chtěla!" řekla dojatě Eva. Radost jí nahnala do očí slzy."Vždyť jsi moje nejlepší kamarádka, ne? Chtěla jsem pro tebe jen udělat taky něco speciálního," řekla jsem a obě jsme plakaly štěstím.Vyměnily jsme si náhrdelníky a navzájem jsme si je připnuly na krk. Pak jsme se objaly. Objetí pro mě znamená hodně, vydá totiž za tisíc slov.Zazvonil zvonek na hodinu, musely jsme se vrátit do třídy. Navzájem jsme si slíbily, že náhrdelníky budeme nosit navždy.Když jsem se vrátila domů, viděla jsem poblíž našeho domu nějakou novou rodinu. Přemýšlela jsem, kdo to mohl být, moje rodina totiž vždycky s radostí uvítala nově se přistěhující rodiny. Viděla jsem tam mezi těmi novými lidmi celkem roztomilého chlapce. Neváhala jsem a šla jsem se jim představit."Dobrý den, jmenuji se Heather Parker, bydlím tady poblíž vás, chtěla jsem vás tu přivítat.""Ach ano, Heather Parker, tvoji rodiče nám tu byli pomoct a řekli nám o tobě. Rád tě poznávám, já jsem Marcos Baker," řekl chlapec se sladkým úsměvem."J-já tebe t-taky," začervenala jsem se a plaše jsem se usmívala."Mno, budu muset jít pomoct mé matce se stěhováním, tak zatím ahoj!" usmál se a odběhl. Vyšla jsem domů."Jak ses dneska měla, zlatíčko?" usmála se na mě matka."D-dobře," řekla jsem."Budeme mít nové sousedy, jsou hrozně moc přátelští," usmála se matka a pak změnila téma. "Zanedlouho bude oběd.""Ok," odešla jsem do svého pokoje a vybalila jsem si učebnice a sešity, které jsem potřebovala na domácí úkoly, na stůl. Po chvilce se zase ozval z kuchyně hlas mé matky."Je připravený!"Šla jsem si umýt ruce a obličej a sešla jsem zpátky dolů k jídlu.Čtyřicet minut po obědě jsem šla umýt nádobí a poté odešla zpátky do svého pokoje, abych si udělala domácí úkoly. Nemohla jsem ale přestat myslet na Marcose, byl tak... krásný, roztomilý.Uplynulo asi pár hodin a moje mamka musela jít do práce, měla totiž noční směnu. Táta se zase z práce vrátil, a jako vždy jsem se s ním pořádně objala. Měla jsem tátu hodně ráda. Ne, že bych neměla ráda mamku, to ne, ale s tátou jsem si nějak rozuměla víc, jako otec a dcera. Rozuměli jsme si vlastně jako já a Eva.Mamka se vrátila domů, přímo na večeří, a pak už byl čas jít spát. Vyčistila jsem si zuby a šla jsem do postele. Začala jsem mít noční můru. A od ní se většina věcí změnila.Ráno jsem se pak probudila a zamířila jsem do sprchy, pak jsem se oblékla a vyčistila si zuby. Ale pravděpodobně jsem se neprobrala pořádně, tak jsem si ještě u umyvadla nabrala vodu do rukou a opláchla si obličej. Zvedla jsem hlavu k zrcadlu. To...To nebyla moje tvář. Na mě se tam dívala holka se zavázanýma očima, měla krátké vlasy a šílený, morbidní, strašidelný úsměv.Nehorázně jsem se vyděsila. Strachy jsem spadla na zem, nemohla jsem věřit tomu, co jsem viděla. S největšími obavami jsem se zvedla a podívala se na onen obraz znova... ale teď jsem se dívala na sebe, na můj vyděšený výraz. Pokoušela jsem se uklidnit, přestat na to myslet. Byla to jen halucinace, jen halucinace..Zamířila jsem do školy.-----Když jsem se vrátila domů ze školy, rychle jsem si šla udělat úkoly a dala jsem si oběd. Chtěla jsem poslední dobou trávit víc času s Marcosem a Evou, po škole jsem jim zavolala. Smáli jsme se, bavili jsme se, bylo to naprosto... No nádherné. Jedna z nejlepších chvil, které jsem zatím zažila.Jenže taky mě znepokojovala jedna podivnost, a to ta, že ve svých snech.... ve svých snech jsem tamtu dívku viděla ještě několikrát. Pokoušela se mě zabít. Nevím, proč, z jakého důvodu, ale mé sny pomalu všechny končívaly mou smrtí. Groteskní smrtí, někdy mě spálil oheň na popel, jindy mi utrhla hlavu, ruce, a tak. Ale vždy se tam vloudil obraz toho, jak mi nůžkami vypíchla oči.Pomalu jsem měla strach usnout... Tyhle noční můry... Přišlo mi, že se mi něco snažily říct. Od té doby, co se nastěhoval Marcos.Brzo nadešel den mých jedenáctých narozenin. Rodiče ten den se mnou začali probírat a plánovat."Tak, miláčku, co hodláš na oslavě dělat? Kohopak pozveš? Dekorace, a tohle všechno, to je nachystáno," řekla mi matka."Třeba Evu? Je tvá nejlepší kamarádka," přimíchal se do rozhovoru táta."Eva nemá čas..." kývla jsem. Byla to škoda, že nemohla, protože s ní by byla zábava."A co ti noví sousedé? Ano, známe je sice teprve čtyři dny, ale vypadají jako dobří lidé. Nemyslíš?""Hmmm... Já nevím. Sice vypadají mile, ale známe je teprve ty čtyři dny. Co já vím," pokrčila matka ustaraně rameny."Ale joo, mami! Marcos není vůbec špatný!" řekla jsem s prosebným pohledem k mámě."A stejně navíc popravdě pomalu nemáme jinou možnost, protože Heather vlastně nemá nikoho jiného, koho by pozvala," kývl otec.Takže šli má matka a táta k domu Bakerových a zaklepali na dveře. Marcos byl doma s největší pravděpodobností sám. Řekli mu taky, jestli by se o mě nepostaral, zatímco oni se chystají ještě pro něco zajet. S úsměvem to přijal....Takže mě poslali za ním domů. Sbalila jsem si batoh a sešla po schodech dolů, chystajíc se jít za ním. Ale vyjekla jsem.Marcos seděl na gauči v našem obýváku."Aaa-aa!""Co tu děláš..?" pousmála jsem se, už trochu klidněji."Tví rodiče mi řekli, abych se o tebe postaral, dokud se nevrátí, viď?" pousmál se takovým lehce strašidelným způsobem."A až se vrátí?" zamračila jsem se. Netuším, proč mi z toho chlapce běhal mráz po zádech."Hmm, nemyslím si, že se tentokrát vrátí, Heather." Zpoza temnoty se vynořili další dva chlapci."Marcosi, co... co jsou zač?" udělala jsem krok zpátky, můj hlas zněl poněkud roztřeseně."To jsou mí přátelé, Heather. Pomůžou mi se o tebe postarat," zvedl se z gauče a udělal ke mě dva kroky. "Hej, pročpak se oddaluješ? Ty se bojíš?""N-n-ne, nebojím!!" Měla jsem na zádech batoh, a teď mi to přišlo jako moje záchrana... Takže jsem mu mrštila s batohem do obličeje a rozeběhla se pryč."Nenechte ji zdrhnout!" vykřikl zuřivě Marcos a další dva chlapci se proti mě rozeběhli. Už jsem si myslela, že jsem jim utekla, mířila jsem do svého pokoje, ale... Ti zatracení chlapci měli s sebou nože, a dokonce se jim podařilo chytit mě za oblečení a stáhnout zpátky k sobě. Získala jsem od nich několik řezanců... Tohle bylo příšerné, jak hrubě se mnou zacházeli. S modřinami a zjizveným tělem jsem kopala, křičela, pokusila se utíkat pryč, a nakonec se mi podařilo využít nepozornosti jednoho z nich. Utíkala jsem jako o život do svého pokoje a tam jsem se zamkla.Stejně byla šance, že se sem dostanou... Otevřela jsem okno a vzápětí se schovala pod postel.Chlapci kopali do dveří. Třásla jsem se, bála jsem se... Jejich těla dopadala prudce na dveře a podařilo se jim po chvíli rozbít zámek.Jestli mě najdou, jsem v háji...Ale trik zafungoval. Uvěřili tomu, že jsem zdrhla."Grr, jdeme, musíme ji najít," zazněl poněkud zoufale Marcosův hlas.Už odcházeli z pokoje, a mě polévala úleva. Ale vydechla jsem omylem nějak moc nahlas a jeden z nich to zaslechl."Počkej," špitl a pohlédl na jediné místo, kde to nekontroloval. Nadzvedl deku, která překrývala postel i místo pod postelí, a naskytl se mu pohled na mě. Hrubě mě zpoza postele vytáhl a já křičela. Jako kdyby mi to mělo nějak pomoct..."Nech mě!! Nech mě jít!! Pomoc!! Mami, tati!! Někdo"Nestihla jsem dokončit větu, Marcos mě přetáhl po hlavě něčím tvrdým. Zatmělo se mi před očima..."Uhh... Kde? Ah... moje hlava... kde to...?" Probudila jsem se a první, co jsem pocítila, bylo víno. On mě přetáhl po hlavě lahví vína..."C... co? Nhghn!" Právě jsem zjistila, kde jsem, co se mnou je. Jsem přivázaná ke křeslu."Pust mě, prosím!!""Vida, vida," ozval se jeho potemnělý hlas. "Skutečně sis myslela, že nás oklameš tak snadno? Ani náhodou, hahaha!" Vzápětí se zpoza ní vynořil Marcos a jeho dva kamarádi, obešli křeslo a postavili se přede mě, sledovali mě s pohrdavými výrazy."Proč to děláte?? A k-kde jsou máma a táta!?""No, řekněme, že ti jsou na delší dobu pryč..." rozesmál se Marcos."Ne, ne, nechceš snad říct...! Ne!" Ale bylo pozdě. Marcos se rozhodl mi ukázat jednu místnost. Krev, krev a dvě těla..."Ne..! NE! To není možné, jak... Jak jsi mohl...!!" Mí rodiče byli mrtví..."Awww, neplakej, princezno... Jsem tu s tebou... A jestli chceš, můžeš se stát... mým otrokem."Odmítla jsem. V zásadě jsem odmítla, ale akorát mi to přivodilo bolest. Hnusnou bolest, jak mi přejížděl nožem po zádech. Ale bylo to to nejhorší? Ještě ne..."Pokud se staneš mou hračkou, budeme všichni šťastní-...""NIKDY!" vykřikla jsem s bolestí. "Nikdy nebudu hračka někoho, jako jsi ty!!"Bolest jsem už pomalu nebyla schopná snášet, bolestně jsem sledovala, jak drží svou tvář blízko té mé. Mohlo by to být horší? Nevím... Plivla jsem mu do tváře.Rozzuřilo ho to ještě víc, než jsem předpokládala, s cukajícím okem pokynul jednomu z kamarádů, ať mi přidrží pravou ruku. Pak jsem zahlédla blyštivé ostří sekery...Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě dělo, a nezbývalo mi nic jiného, než ječet bolestí."Ne! Ne! To bolí...!! Aaagh!" Cítila jsem, jak mi z ramene vytéká hromada krve, ta bolest byla neskutečná. Marcos se pokusil přerušit můj křik uhozením do hlavy. "Tak co teď?"Znova jsem odmítla a on vzal tentokrát deseticentimetrové nůžky a dřív, než bych stihla cokoliv udělat, mi je zabodl do levého oka.Pištěla jsem jako šílená, tohleto byl horor, děs, hrůza. Byla jsem stále naživu, což pro mě bylo taky k neuvěření. Marcos se zadíval do mého posledního, děsem a bolestí rozevřeného pravého oka a ušklíbl se. Pak bolest v levém oku pokračovala i v tom pravém, a já si jekotem nemohla nijak pomoct, navíc, fakt, že jsem nic neviděla, tomu vůbec nepomáhal. Slzy smíšené s krví se kutálely po mé tváři a po ještě chvíli neskutečné bolesti mě shodili tváří na zem."Stejně mým otrokem budeš," zasmál se ledově Marcos. Neviděla jsem nic, ale cítila jsem, co se mi děje. Kéž bych to necítila...Bylo až moc jasné, co má v plánu, když jsem pocítila, jak mi stáhl kalhotky a roztáhnul nohy. Pak nadešla bolest... Stále se zvyšující bolest, žádná část mého těla nezůstala bez bolesti. Přesně tak. Ten chlapec, co vypadal předtím tak mile a přátelsky, mě tu po tom všem, co udělal, ještě znásilňoval. Hrubě, bolestivě, příšerně. Každá sekunda byla nabitá větší a větší bolestí a já si málem ukřičela hlasivky, avšak nepomohlo ani tohle... Mé srdce z toho všeho málem explodovalo, ale pomoc tu nebyla nikde... Blížil se můj konec, to bylo jediné jasné. Poslední bolest byla ta nejhorší, pak najednou...Přestala jsem křičet, přestala jsem se hýbat."Eh? Neříkej mi, že jsi zemřela. Mrtví už nemohou být otroci."Byla to poslední slova, která jsem od něj slyšela, než mě tam nechal, on, a jeho přátelé, samotnou zemřít.Přestože jsem byla sama, cítila jsem něčí přítomnost. Zvedla jsem svou zbylou ruku. Byla jsem tak slabá..."Pomozte mi... pro-sí...m..." Vykašlala jsem krev, nemohla jsem dýchat... "Pomožte mi někdo... ... ...pros... ...ím... ... Rychle..."Bylo to nevyhnutelné, už nebyla jediná věc, která by mě udržela při životě. Ale to není všechno, to důležité teprve začíná...Mé tělo odtamtud zmizelo. Nikdo se po něm neptal...Později jsem se probudila. V hrůzném místě, kde mi do uší doléhalo plno šílených výkřiků plných bolesti. Byla jsem bez oblečení, nahá, ale má zranění byla stále stejná... a bolestivá..."Vzbudila jsi se? Už bylo načase. Teď bys právě viděla místo, které by tě vyděsilo natolik, že by ses z šoku už nikdy neprobrala, hehe," ozval se hlas. Jiný, než jsem kdy jindy slyšela... Nelidský..."Kdo... kdo jste? Kde to... kde to jsem?!" špitla jsem vyděšeně."Jsi v Pekle, holčičko.""Eh?" přejel mi mráz po zádech, nebyl pro mě důvod nebýt nervózní."Teď se rozluč," zasmál se hlas znova, byl mi o několik kroků blíž."P-počkat, ještě ne...! Ještě nechci odejít, prosím... Chci vás požádat o laskavost... Jen jednu..." vzlykla jsem."A to je?" zeptal se mě hlas."Chci se... Pomstít, pomstít těm bezcitným vrahům, kteří mě zabili..." Můj hlas byl plný hořkosti. Vzlykla jsem."Ach, ano, všechno jsem viděl, heh... Pověz, jak bych měl tuhle laskavost splnit?""Nechte... nechte mě jít udělat jim to, co udělali mým rodičům, nechte mě je donutit, aby zažili skutečnou bolest! Prosím, prosím vás...!!""Oh, tak takhle? Hehe," ozval se zase hrůzný smích. "Hmm, možná není špatná volba, tvé žádosti vyhovět. Mám ale jednu podmínku. Staneš se mou pravou rukou, budeš dělat, co ti nařídím. Od svých třinácti let budeš poslouchat na slovo jen mě, navždy, nikdy nezemřeš, nikdy nebudeš růst, budeš po celou věčnost mým majetkem."Byla jsem tím překvapena, a tentokrát jsem přijmula. "Ano, prosím...! Nechci cítit bolest...""Jak říkáš," luskl prsty. Netušila jsem, co se děje, ale měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo chytil za levou ruku a... následovalo něco, co bych popsala jako hodně silná bolest zarývající se mi do srdce, žaludku, a nutící mě klesnout na kolena. Pokusila jsem se vstát, ale to prostě nešlo, ta bolest byla moc... velká... Lapala jsem po dechu a nevěděla, co se děje... Jen jsem měla pocit... jako kdyby byl součástí mého těla... nebo já jeho těla...?"Myslím, že je potřeba, abys ty změny skutečně pocítila," řekl a dotkl se mého čela."Po-počkat, a... Kdo vlastně jste...? Přesně jste to neřekl..." zeptala jsem se."Řekněme, že jsem pánem tohohle místa," ozval se.Nepocítila jsem žádnou změnu, jenom možná..."Já vidím... Já vidím!" užasla jsem a chtěla jsem se dotknout svých očí. Nahmátla jsem však prázdné díry. "Jak... Jak můžu vidět, když nemám oči...? Já..." Najednou jsem si to uvědomila, najednou mi to došlo. Ten přede mnou nebyl nikdo jiný, než Lucifer. Přenášel nás na nějaké... místo?"Takže... tohle..." užasla jsem znovu, tentokrát nad tím zjištěním. Ale než jsem se pořádně zamyslela, zahlédla jsem známky svého domova... Měly ty změny být... jeho podpora v mé pomstě? To se uvidí...Marcos a jeho přátelé se smáli nad fotografiemi a videi z těch příšerných chvil mého znásilnění. Smáli se. Uboze se smáli. "Stálo to za to, a byla to i zábava!" rozesmál se Marcos a kluci s ním. Tuhle chvíli si užívali do doby, dokud nezaslechli podivné zvuky a ďábelský smích."K... kdo je tam?" řekl tiše Marcos. Najednou tak vysmátí nebyli.Všichni tři se s vytřeštěnýma očima rozhlíželi po jedné straně místnosti, a když se Marcos otočil na jednoho ze svých kamarádů, viděl ho v šoku a s obrovskou černou rukou v břiše. A ta ruka... vytáhla jeho vnitřnosti, odhodila je na podlahu a hledala si cestu dál.Marcos byl vyděšený, ale k tomu i hodně překvapený, když zjistil, kdo je tím vrahem jeho kamaráda. Že vrah jsem teď já."Co to k čertu?! To není možné, jsi mrtvá!" pokusil se couvnout, jak nejdál to šlo.Na řadu přišel druhý chlapec. Užívala jsem si to, jak jsem jej trhala na kusy díky své náhradní ruce. Kdo by řekl, že přestože vypadá jako černý čmoud, je takhle silná...Oblečení mi barvila jejich krev, stejně jako potah gauče, podlahu... Oběma chlapcům jsem vyrvala oči a nechala Marcose, ať tomu přihlíží.Jeho tvář byla stažená vším terorem do naprosto vyděšeného výrazu.Moc dobře mi to připomělo mě. Marcos by měl vědět, jaké to je.První přišel o oči, následně o ruce. Byla jsem na odchodu - ten se z toho vyhrabat nemůže - když jsem se ho ještě dotkla. "Kdo... kdo sakra jsi?" řekl vyděšeně, neschopný vidět. Krom toho, že křičel, ještě dokázal i mluvit, dobrej výkon.Tak mě napadlo... nůžky."Kdo tu teď trpí?" rozesmála jsem se nad celou tou ironií osudu a vzala nůžky, kterými jsem mu prostřihla tvář. "Hele, proč ne? Hahahaha, úsměv!" Křičel bolestí, dokud nenadešlo poslední bodnutí do krku a následné oddělení hlavy od zbytku těla. Porozhlédla jsem se po místnosti. Tohleto...To je masové šílenství."... ... hehehehehe... hahahahahah!!! Hahahaha, jak jste si mysleli, že ano?!! Ha? Heeh!?!?!? Idioti! Haaahahahahahaha!!!"Po smíchu jsem se ozvala s ještě další větou."Chci víc."Zoufale jsem se nemohla dočkat něčeho dalšího, a netušila jsem, kde začít.První nápad byl dům Evy.Už jsem stála v jejím pokoji a pozorovala, jak krásně spí. V ruce jsem držela nůžky a usmívala se."Sbohem, Evo."Jenže pak mi utkvěl zrak na náhrdelníku, který měla připnutý na krku. V tu chvíli jsem prostě nevěděla, co sakra dělám, já... byla bych snad tak zlá a zabila ji?Můj hlas Evu probudil."H-Heather?! C...co?" pohlédla na mě a v očích se jí zobrazil strach. Očividně si myslela, že to je jenom halucinace a že až si protře oči, budu pryč. Jenže já tam stále stála. A koukala se na ni.Rozeběhla se do jiného pokoje, k rodičům, kde je vzbudila a všechno tohle jim řekla. A prý že se musí všichni jít pro jistotu podívat do mého domu. Když otevřeli dveře, našli...Krev. Krev, mé oči, mou ruku a náhrdelník. Křičeli hrůzou, odvrátili pohled od tohohle hrůzného výjevu. A já nespěchala. Vešla jsem oknem dovnitř, sebrala svůj náhrdelník a odešla druhým oknem ven. Cestou do lesa.Kde najednou byly slyšet vzlyky. Padla jsem na kolena, nedokázala jsem zvládnout skutečnost, že jsem se chystala udělat něco tak špatného. Křičela jsem bolestí, křičela jsem smutkem.A ten den jsem si uvědomila, že to, co se stalo, už zpátky vzít nemůžu.-Po dvou letech-"Už je na čase, od této chvíle budeš navěky mou pravou rukou," řekl Lucifer."Jistě... Mistře," sklonila jsem hlavu, klečela jsem před ním. Počínaje tímto dnem jsem se stala nesmrtelnou, už jsem nerostla, vypadala jsem stále na třináctiletou dívku. Muselo to tak být... slib je slib...A nakonec se ukázalo, že Eva a já jsme nehodlaly být ve všem zlato a stříbro.Ale... koho to zajímá. Přestříhala jsem si vlasy, zavázala oči. Už nejsem ani trochu Heather Parker, nejsem tamto jemné dítě.Nyní bude svět vědět, kdo jsem... Netvor z pekla...Eyeless Heather...