Šestnáctileté Alexandře se úplně nelíbí představa, že by na jarní prázdniny a na pár víkendů potom odjela k prarodičům (Přes týden samozřejmě zase bude doma). Je to hlavně protože se na chatě nedokáže nijak zabavit. Zimní sporty jako lyžování nebo b...
Jsem uprostřed lesa. Všude kolem mě je příroda, stromy, keře, květiny, to vše mě obklopuje. Je tu nádherně čistý vzduch. Všude tu voní stromová kůra a květiny. Přes listí stromů místy prosvítají jasné paprsky slunečního světla. Slyším šumění větru. Prohání se korunami stromů, jakoby ho nic netrápilo, jakoby nechal zmizet své starosti, ale i přesto šumí jemně a klidně. Přesně tak se cítím i já. Bezstarostně. Nemusím hlídat čas, ani svůj vzhled. Jsem klidná. Procházím se bosa po měkkém mechu. Každým krokem jsem blíž a blíž velkému paprsku světla, který jasně září skrz stromy. Je tak jasný a obrovský, vypadá jako vstup do jiné dymenze. Je to jako světelná brána mezi světy. Jdu jí stále naproti. Jdu pomalu a klidně, ale nepatrně zrychluji. Zdá se mi, že pohasíná. Zrychluji. Paprsek světla stále mizí. V paprsku jde vidět obrys postavy. Paprsek se stále zmenšuje a obrys je stále výraznější. Asi je to kluk, ano v paprsku světla stojí nějaký kluk. Podle obrysu světla poznám, že se na mě dívá, ale do tváře mu nevidím. Ještě zrychlím a už skoro běžím. Jsem jen kousíček od paprsku, rychle vzhlédnu, abych zjistila kdo mě to pozoruje, ale uvidím jen záblesk jasně zelených očí, zakopnu a vše se rozplyne. Nestihnu si prohlédnout ani tvář neznámého kluka. Chci zakřičet, když v tom si uvědomím, kde doopravdy jsem. Sedím v autě, právě jsme zastavili u babičky před chatou.
Ano, jsem zpět v nudné realitě. Zavřu oči, znova je otevřu a zamrkám. Pro jistotu si je promnu rukama, ale mám smůlu. Byl to prostě jen sen.
,,Lexi?! Alexandro jsme tady!" Houkl na mě táta. Asi si myslel, že spím. ,,Jasně, já jsem vzhůru!" opětovala jsem mu stejným stylem. ,,Dobře, dobře!" vyhrkl. Po chvíli dodal: ,,Tak se hned nemusíš čertit." Nojo, jenže já jsem byla ponořena do hlubokého přemýšlení. Nespala jsem. Je možné, aby se vám zdál sen, ale zároveň jste nespali? Asi ano... leda, že by to nebyl sen ale nějaký vidiny, nebo že bych spala s otevřenýma očima. Je to divný, zvlášť to, že se mi zdálo o klukovi kterého asi neznám a potkalám ho ve snu? To není logicky možné. Sny se vytvářejí z věcí, postav a dějů, které známe. Mozek není schpoen si vytvořit vlastní osobu a i když ve snu potkáte někoho, koho neznáte, museli jste ho už někde vidět. Nejmíň dvakrát, ale já toho kluka vůbec neznám. Nikdy jsem si takového nepředstavila, ani si nevybavuji, že bych ho opakovaně viděla třeba projít na ulici. Je to vážně hodně divný. V tom světle to vypadalo, že měl blonďaté vlasy. Takové ty sytě blonďaté vlasy, možná až světle hnědé. Ale hlavně ty oči, byli tak pronikavé a jasné. Ten pohled byl plný naděje a štěstí. I přesto, že jsem ho viděla jen na pár milisekund, stihl mě obklopit překrásný, uklidňující pocit, který ve mně zůstal ještě chvíli potom. Bylo to jako když v reklamě nějaká žena ochutná nadýchaný dortík.-Ne to je blbý přirovnání. Možná jsem vážně spala s otevřenýma očima, protože jsem i přes obklopení přírodou vnímala jak jedeme autem a jak ubíhá cesta.... No prostě nevím.
Nicméně už jsme na chatě, takže si jdu do kufru pro tašku. Vylezla jsem z auta a šla zezadu ke kufru. Pokusila jsem se ho otevřít, ale nešlo my to. No jasně! Pojistka. Takže zmáčknout zespodu, přidržet a nadzvednout za úchyt. Složitější to udělat nemohli? A to musí ještě předtím táta ztlačit jednu páčku, aby to bylo odemknuté. Taťka má staré auto, tak si k němu nechal udělat moderní zámek na kufr. Vážně, občas ty jeho nápady nechápu. Tak jo, dostala jsem se do kufru. Chňapla jsem tašku a odkráčela směrem k chatě. Už jsem chtěla zazvonit na zvonek, ale v tom babička otevřela. Následovalo takové to klasické přívítávání, objímání a nevím co všechno. Pak jsem se rozloučila s tátou a odešla do chaty. Táta nastartoval auto a odjel.
Zalezla jsem dovnitř do chaty a šla přivítat i mého dědečka. Položila jsem tašku na zem vedle pohovky a řekla mu obyčejné: ,,Ahoj!" On jen zamumlal cosi co znělo jako ,,no čau" a dál se věnoval své práci na počítači. Nic jiného jsem neočekávala, děda na to přivítávání moc není. Né, že by byl věčný morous, ale od smrti jejich posledního psa, labradora jénem Nero, se tváří spíše kysele.
Chalupa prarodičů má i ,,půdu" teda myslím spíš jako druhé podkrovní patro, než nějakou starou, zaprášenou místnost plnou truhel a skříněk s tajemným obsahem. Vzala jsem svou tašku a šla přesně tam. Vždy, když jsem byla na téhle chatě, spala jsem na půdě. Když jsem bývala malá, bylo mi asi 7, hrála jsem si, že schody na půdu nejsou jen takové obyčejné schody. Když jsem dospělé postavila před schody a zeptala se jich co vidí, řekli ,,prostě schody" a pak se vrátili ke své činnosti. Já ale vždycky viděla kouzelnou bránu, která mě přenesla někam, trochu jinam. Chalupa prarodičů je docela moderně zařízená, ale půda je ve staromódním stylu. Proto na mě možná vylezení na půdu působilo jako přechod do minulosti.
Už jsem tu dlouho nebyla tak se podíváme jak to tu vypadá. V místnosti je malí mahagonoví stoleček a okolo něj stojí 2 křesílka čalouněná hrubou vzoravanou látkou. Na stolečku je vyšívaný ubrus, je na něm vyšitá nějaká květina. Naproti křesílkům je hodně, HODNĚ stará televize, ve které jsou jen tři TV programy, ale je na ni napojen přehrávač tak snad mi tu ty filmy pojedou. Dívím se, že ta televize nemá černobílí obraz. Vedle televize je psací stolek s lampičkou, papíry a tužkami. Vedle křesílek je dvojpostel, kterou ovšem budu mít sama pro sebe, protože sestřenky a bratránkové někam jedou, nebo se jim sem za mnou nechtělo. U postele je i noční stolek. Od křesílek na druhou stranu je okno se starými záclonami. Pod oknem v rohu místnosti je květináč s bíle kvetoucí lilií. Mezi psacím stolkem a oknem je vchod na terasu s markízou. Má to tady takoví nádech starosti doplněný tím tkaným kobercem co je na zemi. Je to tu docela hezčí než si pamatuji, ale je tu taky větší zima.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Náčrtek pokoje, snad to jde vidět.
Tašku jsem hodila na zem a skočila na postel. Byla trochu tvrdčí, ale to mi nevadilo. Podložila jsem se peřinami. Když mi babička dovolí válet se v posteli, tak ten týden nebude tak špatnej. :-)
---Snažím se díly psát co nejdelší, ale moc mi to nejde takže se za to omlouvám. Tenhle má okolo 1090 slov, což je na mě docela dobrý ;-). Asi nemám už co říct, napište do komentů co si myslíte o prvních dvou dílech a jinak čau!! :-D---
