Introvská noc

Introvská noc II.

Čekal nás vysoce kulturní zážitek na intru. Všichni jsme mohli dostat večerní vycházky, protože v přilehlé jídelně vystupoval spolužák, zanícený raper se svým MC kolegou. Cíl byl jasný - dojít na večeři, koupit flašku a do začátku koncertu se opít. Akorát dvě hodiny, žádný problém. Po vydařeném blafu k večeři se tři z nás vydali do obchodu, který byl několik metrů od domova mládeže. Začalo se řešit, že nám to neprodaj, že to koupí ten, co vypadá starší. Samozřejmě, nikomu z nás osmnáct nebylo a nikdo na to ani nevypadal, takže byla taková debata na místě. Z obchodu vyšel mladík zřetelně starší jak my, na hlavě kapuci, v ruce čerstvě zakoupenou krabičku cigaret. Napadlo nás, že ho zkusíme využít.
"Čau, hele, nekoupíš nám flašku, když ti dáme kilo? Prosííím?" začala Sára.
Mladík z toho nevypadal nadšeně, ale nakonec po chvíli souhlasil. Asi ho dostala její tvář.
"A co chcete vůbec? Vodku?"
"Ne, ruma. Nejlíp Božkov," dodala Monča.
"Fajn," řekl, vzal naše složené kilo a vešel dovnitř.
Stáli jsme venku, vtipkovali, že nám prachy sbalí a flašku nepřinese. Kolu jsme už měli koupenou a scházela nám jen poslední ingredience. Náš nezákonně jednající posel se posléze vrátil a donesl kýžený nápoj. Poděkovali jsme mu, hodili láhev do tašky a vydali se na pokoj. Na ten dorazili i dva spolužáci, kteří neplánovaně přinesli to samé se slovy: "Nám to normálně prodali." Tak jsme nechali mezi pěti lidmi kolovat dvě PET láhve koly, abychom uvolnili místo na ohnivou vodu. Potom už to nikomu nechutnalo, tak se zbytek odlil. Kluci dolili do každé flašky rum a bylo nachystáno. Netrvalo dlouho a obsah láhve rychle zmizel, měli jsme ještě dobrou hodinku a místností se nesl rumový opar. Shodli jsme se, že vyvětráme a zbytek dopijeme někde venku. Každý měl od vychovatelky prodlouženou vycházku, kartičku vycházek jsme nechali na recepci a usadili se na lavičce nedaleko jídelny. Vzduch byl příjemně studený, skvěle chladil alkoholem rozehřátou krev. Podzim byl tady vůbec nějak příjemnější, teplejší, barevnější.
Začínalo být veselo, na mě samotného začal alkohol působit a hned jsem byl výřečnější a veselejší. Sára vypadala i přes veškerou svou konzumaci stále krásně a elegantně. Přemýšlel jsem, jak to asi dělá, s tím se asi člověk rodí. Když se opiju já, vypadám ještě hůř. Už bylo na čase vydat se na akci. Vešli jsme do jídelny, stoly byly odklizené ke straně, bylo zhasnuto a jedné osvětlené místo tvořilo jakési pódium, kde zatím nikdo nebyl. Dvě vychovatelky dělali dozor, ale sami se určitě chtěli přesvědčit, jak to našemu spolužákovy půjde. Snažili jsme se nevypadat opile, určitě jsme si mysleli, jak nám to bůhvíjak nejde, ale asi je vám jasné, jak jsme zhruba vypadali. Naštěstí se naše strážkyně brzy vypařili a my si mohli svým opilým vnímáním vystoupení užít. Chvíli jsme si hiphopové pohupování užívali, chvíli ho i parodovali, ale já jsem hlavně vystupujícího obdivoval, že v našem věku dokáže takhle rozproudit davy. Opilé davy, ale davy. Nejvíc si koncert užívala slečna, která stála skoro naproti mě, očima hltala každý pohyb rapera a evidentně hodně songů znala, texty jí šly z pusy bez zadrhnutí a i když jsem nemohl slyšet ani jedno její slovo, určitě je znala nazpaměť. Jmenovala se Veronika, ale o tom jsem ten večer neměl ani páru. Koncert nám rychle utekl a museli jsme se vrátit zpět. Došli jsme do svých pokojů, ale tam jsme dlouho nezůstali, přemístili jsme k holkám na pokoj. Bujarý večer pokračoval, bylo ještě před večerkou a jediný alkohol, který nám zbyl, byl ten v krvi. Nám to ale bohatě stačilo. Bydleli jsme v posledním, šestém patře a holky měly rohový pokoj, byl z něho dobrý výhled na osvícené město. Na pokoji bylo najednou nějak teplo, tak jsem otevřel okno a kochal se výhledem. Nejdřív jsem si ani nevšiml, že dvě patra pod námi je také někdo vykloněn z okna. Nějaká slečna si z okna dopřávala cigaretu. S někým si přitom povídala, ale nebylo vidět s kým. Zmerčila mě. Sice jsem ve tmě obličej neviděl, ale poznal jsem, že se otočila směrem vzhůru.
"To čumíš na mě? " ozvala se.
"Ne, to ty čumíš na mě! "odpověděl jsem, jelikož jsem poznal narážku.
"Pojď sem a zopakuj to!" smála se.
Alkohol mě nakopl takový způsobem, že jsem se doopravdy sebral a sešel dvě patra a zaklepal na dveře onoho pokoje. Přišla mi otevřít. Jmenovala se Nikola. Na sobě akorát tílko a kalhotky. Evidentně také něco pila.
"Ty jo, čáu! Jdeš k nám?"
Souhlasil jsem se, odmítl by snad jen blázen. Kromě zmíněného oblečení měla piercing v obočí a velice pestrobarevné melíry. Vešel jsem za ní do pokoje, seznámil se s její kamarádkou Týnou a nějakou chvíli jsme si všichni povídali a smáli se. Holky očividně už také něco popíjely. A jak mě informovali, byly i na zmíněné akci.
"Karel Kališ, ať se dostaví na recepci, děkuji," ozval se monotónní hlas rozhlasu a přerušil naši zábavu. Hrklo ve mně. Sakra! Průser! Ale proč vlastně? Ještě je před večerkou, takže na cizím pokoji být můžu.
Nikola se začala smát, že mám určitě průser a že si ho vožralej vyžeru.
"Ale ne, kvůli čemu jako?" odporoval jsem a raději se vydal dolů k recepci.
"Stav se pak ještě," řekla mi při odchodu.
"Tak dobře," usmál jsem se.
Své kroky ze schodů jsem pak vážil, k úrazu nebylo daleko.
"Nesmím to na sobě dát znát," opakoval jsem si. Došel jsem k okénku recepce, opřel se o pult a čekal, až si mě zády otočená vychovatelka všimne. Bál jsem se totiž, co ze mě vyjde. Stále byla ke mně zády, povídala si s jinou paní ve dveřích.
"Dobrý den," vydal jsem ze sebe nečekaně rázně. Otočila se a přísným pohledem si mě prohlédla. Beze slova přišla k prosklené přepážce, sedla si, přes brýle ke mně zvedla a oči a řekla mi:
"Zapomněl sis tady vyzvednout vycházkovej sešit."
Ulevilo se mi. Za podmínečné vyloučení by doma nebyli rádi. Nebo za návštěvu příslušníků policie. Vrátil jsem se na pokoj, ale na svůj. Kluci se hned ptali, proč mě volali rozhlasem. A také se mi smáli.
"Jsem si tam zapomněl vycházkovej sešit...," odvětil jsem jim a smáli se ještě víc.
"Tos tam šel v takovým stavu? Koukej na sebe," řekl David a odvlekl mě před zrcadlo. No moc OK jsem nevypadal. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a aniž bych si ho utřel, praštil jsem sebou do postele. Hlavou do polštáře. Asi jsem i krátce usnul, ale hlavou se mi prohnala Nikola. Měl jsem se u ní vlastně stavit. Vyšel jsem rychle ze dveří a slyšel jsem za sebou jen: "Ty vole, kam de?"
Bylo najednou po desáté, sešel jsem dvě patra a rychle přeběhl chodbu, aby si mě nevšimli na kameře. Vplul jsem na pokoj a dal se do dveří vpravo. Ještě jsem slušně zaklepal.
"Dále?" ozvalo se mírně překvapeně. Když zjistila, že jsem to já, byla ještě překvapenější. Ležela už v posteli, v kalhotkách a volném tričku. Týna už tam nebyla, prý bydlela na jiném pokoji.
"Já už tě ani nečekala, hele," řekla upřímně. Sedl jsem si na kraj postele a nějakou dobu jsme si zase povídali. Začalo být docela pozdě, v tenhle čas už obcházela pokoje noční vychovatelka.
"Hele, asi bych měl už jít," řekl jsem do ticha.
"Dobře."
"Ale docela se bojím, že potkám cestou vychnu. Nebo že mě uvidí na kameře."
"Tak zůstaň," řekla klidně.
Neodporoval jsem. Vysvlékl jsem se do trenek a lehl si vedle ní do postele. Místa bylo dost, protože to byly dvě sražené postele. Leželi jsme tam po tmě, jen nepatrné světlo pronikalo zvenčí a povídali jsme si o tom, jak se budu rychle schovávat pod postel, až přijde vychna nebo jaká bude asi její reakce, až mě neuvidí na svém pokoji. Ale vůbec sem nedorazila. Nikola řekla, že už půjde spát. Popřál jsem jí dobrou noc a dodal jsem:
"A pusa na dobrou noc?"
Přitáhla si mě k sobě a začala mě líbat.
"Jé, ty máš piercing i v jazyku!" zvolal jsem, na což mě snažila dalšími polibky utišit, abych tolik nekřičel. Chvíli jsem se bavil tím, že jsem se o ozdobu jejího jazyka "pral". A taky se mi něco slušně pralo v trenýrkách.
Chtěl jsem ji políbit znovu, odmítla. Byla totiž zadaná. Asi na to nějak pozapomněla. Jejího přítele jsem od vidění znal. Nechtěl bych se s ním setkat tváří v tvář. Raději jsem jí popřál dobrou noc, bez pusy. Ráno jsem se probudil, bez kocoviny. O předešlé noci se ani jeden z nás nezmínil a já se vrátil na pokoj, musel jsem si uchystat věci do školy, protože začínalo další krásné, školou povinné ráno.