The Maze Runner- nový svět

Úplný začátek

Probudil mě Brendin hlas. "Thomasi vstávej měli bysme jít, Minho už bude mít strach kde jsme." Doufal jsem že celý včerejšek se mi jen zdál, ale bohužel když jsem si sedl, poznal jsem že sedim na skále ze které byl výhled na všechny co přežili včerehši den.

Byli jsme už skoro dole, když jsem viděl Minha. "Tak tady jste vy hrdličky, Pánvička už si nebyl jistej jestli ma vařit snídani i pro vás." Volal ještě z dálky." Jo a Thomasi po snídani za mnou přijdi, chci si s tebou promluvit." Poplacal mě po zádech a s úsměvem na tváří odešel pryč.

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Všude byli lidi, mohlo nás tu byt tak přes dvě stovky. Od asi tak deseti letych děti po starší dospělé. Moc male děti ani staří lidé náročnou cetstu sem na neštěstí nepřežili.

S Brendou jsme se rozhodli, že si zajdem k Panvičkovi pro snídani. Většina lidi už jídlo dostala a tak jsme byli skoro hned na řadě."Tak co jsi mi dneska uvařil? " Uvítal jsem svého kamaráda. Zasklebil se na mě, ale odpověďel. "No mám tady kaši, vyber si jahody nebo banán." I když jsem ani jedno z toho nejedl( Teda rozhodne ne od té doby co jsem byl v labyrintu, takže jestli před tím ano tak si to nepamatuju.)tak jsem si vybral jahody. Brenda se rozhodla stejně. Pánvička nám dal do misek kaši a do ni nasypal jahody. Podával nám to a už chtěl něco říct, ale Brenda ho přerušila. "A kde si vzal to jídlo a příbory?" Pánvička se pozastavil. " Přinesl mi to Minho, ale víc nevím. A ted už běžte ostatní maj taky hlad." Vrazil nám jídlo do ruky a my jsme radši šli.

Dost pálilo slunce, tak jsme si řekli, ze si sedneme do stínu. Byli jsme u lesa a tak najít stín nebylo těžký. Usedli jsme na kamen ve stínu.

Když Brenda dojedla, vzal jsem si od ní misku a šel ji odnést Panvičkovi. Potom jsem nemohl Brendu najít. Rozhodl jsem se, že se na to vykašlu a půjdu za tím Minhem.

Po krátkém vyptávání jsem narazil na provizorní základnu. No nevím jestli se tomu tak dá říkat. Byl to spíš vchod do jeskyně zakrytý modrou plachtou. V plachtě byli nějaké díry, ale nebylo vidět do vnitřku jeskyně.

Před jeskyní seděla nějaká holka asi tak patnáct nebo šestnáct let. Svoje vlasy měla smotaný do velkýho blonďatýho copu. Byla oblečená do vojenskejch kalhot a uplýho zelenýho tílka. Boty měla položený vedle sebe společně s nožem.

Když si mě všimla tak si hned stoupla a dost divně se na mně zatvářila. "Kdo jsi?" Zeptala se. "Thomas mám se stavit za Minhem, jestli tady teda je." "Aha. Tak to promiň já jsem Isabela ze skupiny B. Jdi dovnitř." Pak odhrnula plachtu a pobídla mě ať jdu dovnitř.

Ta jeskyně byla dost velká a celou ji osvěcoval jeden malý oheň uprostřed. V jednom rohu byl vyskládaný mech a leželo u něj několik dek. U ohně ležely boty které se asi sušili. A jinak byla jeskyně prázdná. Teda až na mně a další čtyři lidi, Jednoho jsem poznal hned byl to Minho. Všimnul si mně a řekl. "super Thomasi už jsi tady. No asi bych vás mněl představit Gallyho už znaš." "ahoj Thomasi dlouho jsme se neviděli." Řekl Gally a usmál se. " A tady to jsou Julie a Agáta."

Agáta byla poměrně vysoká. Měla tmavě hnědý rozpuštěný vlasy. A hluboký hnědý oči. její oblečení se skládalo z vojenských kalhot stejných jako ty co měla Isabela a z modrého trika s dlouhými rukávy. 'Je pravda že tady bylo trochu chladněji než venku, takže jí v tom mohlo být teplo.

Za to Julie byla úplný opak. Teda až na kalhoty triko. Kalhoty měla úplně stejné jako Agáta a triko taky jenom trochu světlejší. Vlasy měla svázaný do culíku, ale sem tam jí nějaký její blonďatý pramínek vyklouzl a tak ho měla jen zasrčený za uchem. Oči měla modré jak rybník a vypadala že už dlouho nespala.

Po chvilce mlčení jsem se ozval:" Podle kalhot hádám že jste obě ze skupiny B jako Isabela, nebo ne? "Ano jsme." Potvrdila mi Agáta. " "Tak jo ale kvůli tomu tady nesjme." Skočil nám do toho Minho. "Pojďme si sednout k ohni a tam to proberem."

Všichni jsme se posadili k ohni přidai se k nám Isabela s Arisem. "Tak jo jde o to." začal Minho "Když jsme se ráno probudili, tak jsem šel s Agátou do lesa a našli jsme tam zásoby jídla asi na tejden. A docela by nás zajímalo jestli se to tady bude objevovat, nebo třeba tady ještě někde něco je." " A nebo nám da Pageová jestli se tak teda jmenuje. Nám chtěla zajistit začátek " Přerušil ho Gally. "Ano Gally to mně taky napadlo a proto bych chtěl všechny rozdělit do skupin. Každej z nás si vezme jednu skupinu a projdeme tady okolí. Někdo nesouhlas?" Minho nás všechny obhlídl, nikdo nic nenamítl.

Vyšli jsme ven a pokusili se všechny svolat. Minho začal mluvit. Myslím, že nikdo nenamítal, že je vůdce. "Tak jo" začal Minho. "Teď vás rozdělíme do skupin a prohlidneme tady okolí jestli tady něco nenajdeme. Jestli chcete být s někým ve skupině tak není problém stačí říct." skončil svou řeč."Chci být s Brendou." vyhrkl jsem bez rozmyšlení. "Teda rád bych byl s Brendou." Opravil jsem se. "V pohodě klidně s ní buď." Usmál se Minho a šel rozdělovat ostatní do skupin.

Já s Brendou jsme dostali trochu větší skupinu, protože jsme byli dva. Navzájem jsme se představili zapamatoval jsem si jen pár lidí. Sáru ta na sobě měla vojensky kalhoty takže myslím, že patřila do skupiny B.
Pak Jacka bylo mu asi osm a byl podle mě nejmladší ze všech tady. Potom Moniku to byla máma Jacka. A ještě Kobyho, byl starém asi jako já a mohl by nám pomoct. Pak bylo u nás ve skupině dalších osm lidí, ale nepamatují si je jménem.

Já, Brenda, Sára a Koby jsme si vzali nože. Ostatní brali jídlo a pití.

Navrhl jsem, že bychom mohli chvilku běžet, ale jen chvíli aby se Jack neunavil. Já s Brendou jsme běželi ve předu a Sára s Kobym v zadu.

Po chvíli Brenda zastavila a řekla "nehejbejte se!" Bohužel i mně dlouho trvalo než by došlo proč se máme zastavit. Před náma byl rmut. Zastavili jsme se, ale rmut si nás už všiml. Za ním stalo sedm beden v kterých něco bylo. Než jsem stihl něco říct vyskočil proti nám.

Tak jo konec první kapitoly. Doufám že se vám líbila, teda jestli si ji někdo vůbec přečetl. Napište mi co si o ní myslíte a jestli mám pokračovat.