Sem tam jsem slyšela hlasy, nevím komu patřily. Mámin hlas byl jediný, který jsem ze všech poznala. Nevěděla jsem, jestli jsou ty hlasy jen v mý hlavě, nebo jestli se kolem mně fakt něco děje. Přišlo mi to jako věčnost-tma, hlasy a bezmoc. Cokoliv jsem chtěla říct zaznělo jen v mojí hlavě. Připadala jsem si jako vězeň ve vlastnim těle. Mám pocit, že to trvalo snad věčnost, ale v komatu jsem byla údajně jen několik týdnů.
Nevěděla jsem, co je za den. Ani co je vůbec za měsíc, ale byla jsem si jistá, že se po dobu tohohle zkurvenýho stavu něco změnilo. Chtěla jsem prostě otevřít oči a kouknout se, co se to kolem mně vlastně děje, ale nemohla jsem. Celou tu dobu jsem měla v hlavě tu noc. A čím dýl jsem nad tím uvažovala, tím víc jsem si všímala, jak byla ta osoba vlastně zvláštní. Z mojí pársekundový vzpomínky se nedalo vyčíst, jestli to byla ženská nebo chlap. Ale co si vybavuju je, že to stvoření mělo oblečení od krve a doslova se po tý silnici couralo. Bože, chci se už probudit a zjistit, co se vlastně všechno stalo. Jak je na tom Will, jak se má mamka a jak dopadla moje Felinka? Odpovědi jsem se ale nedočkala ani dlouho po probuzení...
ČTEŠ
Please, don't eat me.
Fanfiction•Příběh inspirovaný skělým americkým seriálem The Walking Dead. •Bude to psáno všelijak (nespisovná čeština, vulgarismy a vzhledem k tomu, že nejsem všeuměl, tak sem tam se i chybička vloudí). •Některé části budou nechutné, nemravné a neslušné, prot...
