Rossie Lancaster Life.

1. KAPITOLA

Pátek 24. 3. 2016-Normální den, jako každý jiný

A přeci ne tak normální, jak jsem si myslela.

Vzbouzí mě opět můj hrozně hlasitý budík. Sakra, zase škola! pomyslím si. Nebaví mě pořád chodit do toho ústavu, ale musím, abych byla vzdělaná a dělala práci mých snů. Slova mého nevlastního otce. Nesnáším to tam.

Vypnu budík a obléknu se to volné mikiny a roztrhaných džínů. Sejdu schody a hned vidím Jeffa, nevlastního otce, jak sedí u stolu se šálkem kávy a čte si dnešní noviny. Matka stojí u plotny a dělá palačinky. Zamířím rovnou do koupelny, vyčistím si zuby a namaluji si výrazné oční linky.

Bez nasnídání jdu ke vchodovým dveřím a odejdu do školy, i když je teprve 7 hodin. Pomalým krokem jdu ulicí, pozoruji pospíchající lidi. Několik lidí do mě ramenem vráží a bez sebemenší výčitky pokračují dál v uspěchaném životě.

Jdu parkem, kde je několik opuštěných laviček, kolem kterých je hejno holubů. Sednu si na ni a pozoruji holuby. Vy jste tak nevinní, nemusíte nic dělat, vaší podstatou je jen jíst a rozmnožovat se. Řekla jsem si potichu pro sebe. Když se podívám na hodiny je už 7:45. „Do prdele, ztratila jsem úplně pojem o čase!" řekla jsem nahlas a holuby úlekem uletěli. Jsem od školy několik bloků. Rozběhla jsem se směrem ke škole. Několikrát jsem si zakopla o nohu a narazila ramenem do neznámého člověka, jako to několikrát udělali lidé mně. 

Do školy jsem přiběhla v 8:05. Běžela jsem rovnou do třídy, bez toho abych šla do skřínky pro učebnice na předměty, co mám dneska. Doběhla jsem do třídy, ještě nepřišla učitelka, takže nikdo nepoznal, že jsem přišla pozdě. Posadila jsem se na své místo úplně vzadu. Do třídy těsně po mně přišla učitelka geografie.

„Dobrý den, posaďte se," řekla nepříjemným hlasem. Neměla jsem jí ráda, jakožto všechny na téhle škole. Hned jak začala větou „Otevřete si sešity," položila jsem se na lavici a čekala na zvonění. Ale hodina se zdála nekonečná.

Když konečně zazvonil zvonek, značící konec hodiny, sebrala jsem se a šla do skřínky si odnést bundu. Když jsem došla ke skřínce, čekala tam osoba. Byl to můj bratr. „Co chceš?" zeptala jsem se, aniž bych ho pozdravila. Nepříjemně jsem se na něj podívala a otevřela jsem svou skřínku. „O víkendu jedeme na výlet do hor. Měl jsem ti to říct, tak zase čus," řekl nuceně a chystal se odejít. „Takže teď si hrajeme na spořádanou rodinku jo?" zeptala jsem se, ještě než odešel. „Já nevím a je mi upřímně jedno," řekl a odkráčel k partě kluků stojící opřených o zeď. Vzala jsem si učebnice na zbývající dnešní předměty a odešla jsem do třídy.

Nebudu vám tady popisovat každou hodinu, protože to všechno probíhalo stejně. Přijdu do třídy, pozdravím učitelku či učitele a lehnu si na lavici čekajíc na konec hodiny. Ve 2 konečně končí moje utrpení a můžu odejít ze školy. Hodím všechny učebnice do skřínky, vezmu si bundu a vyjdu naposledy za tento týden ze dveří školy.

Jdu pomalým krokem, protože vím, že kdybych pospíchala, zbyl by na mě úklid domu a do toho se nehrnu. Zajdu se tedy kouknout na skatepark. Sednu si na nepoužívanou rampu, opřu se o stěnu rampy a pozoruji kluky jezdící na BMX, skatech a koloběžkách. Dřív jsem jezdila na skatu, ale od té doby, co jsem spadla a rozbila si hlavu už nejezdím.

Najednou ke mně přijede jeden kluk. V ruce má BMX. „Ahoj, tebe jsem tu ještě neviděl," řekne hlubokým hlasem. Opře kolo o stěnu rampy a sedne si vedle mě. „To já tebe taky ne," řeknu s nezájmem a dál pozoruju ostatní kluky, aniž bych o blonďáka projevila zájem. „Jsem Mike," řekne s úsměvem nakonec. Jen se na něj podívám a ironicky se usměju, seberu batoh a seběhnu rampu. Rychle sjede rampu, abych mu neutekla z dohledu. Jdu rovnou bránou domů, i když neochotně. Ale radši budu doma uklízet, než být v přítomnosti namyšleného kluka, který si myslí, že je ve všem nejlepší. Sice ho neznám, ale už z toho úsměvu jsem vycítila, že je to ten typ kluka, co si najde nevinnou ovečku, která po něm bude toužit. On ji pouze využije a odkopne, ona se zhroutí a prosí ho, aby se k ní vrátil. Ne, taková opravdu nejsem a ani nikdy nebudu.

Když mě dohoní, jede vedle mě mlčky na svém kole. „Já ti nedám, najdi si někoho jinýho," řeknu mu, aniž bych se na něj podívala. Ale on pořád jede vedle mlčky s přiblblým úsměvem na tváři. Prudce se zastavím a pouze na něj hledím. Zastaví se taky a ohlédne se, pořád se směje. Když vidí, že to myslím vážně, trochu mu úsměv povadne, ale pořád září. „Co po mně chceš?" zeptám se ho a dám se zase do kroku. „Chci tě poznat," řekne svým hlubokým hlasem. Zastavím se a začnu se hlasitě smát. Lidi kolem mě si musí myslet, že jsem naprostej blázen. Mike se začne nervózně rozhlížet, jako by hledal, čemu se směju. „Ten byl dobrej," řeknu, když se přestanu smát a utřu si slzy, které mi vytryskly, když jsem se smála. „Jak se jmenuješ?" zeptá se mě potom. „Jsem Rossie, ale nedělej, že tě to opravdu zajímá prosím tě, nesnáším přetvářku." „Fajn, už o tobě vím, že se jmenuješ Rossie, ráda se směješ, jsi vtipná a nesnášíš přetvářku," řekne a usměje se. „Vidíš, o týhle přetvářce přesně mluvím," řeknu tak trochu naštvaně a lehce do něj šťouchnu. „A co máš ráda, Rossie?" najednou se dáme do řeči.

Doprovodí mě až domů. „Děkuju za hezky strávený odpoledne, Rossie," řekne, když se chystám otevřít vchodový dveře. Obrátí se trikem na kole a odjede. Usměju se a vejdu do dveří. Jdu rovnou do pokoje a plácnu sebou o postel. Chvíli jen tak ležím a pak se rozhodnu vysprchovat a lehnout si. Když se konečně zavrtám do měkkých peřin, vejde ke mně bratr, bez zaklepání samozřejmě, a řekne mi, že zítra odjíždíme v 10. Jen přikývnu a opět se otočím zády ke dveřím. Nikam se mi nechce jet a to ani nevím, kam jedeme. Už se mi nechce balit, a proto si nařídím budík na 9 hodin a zabalím si až ráno. Během chvilky usnu.

Tohle je poprvý, co jsem něco napsala a zveřejnila to, tak mě hned nekamenujte prosím :D. Doufám, že si ho aspoň někdo přečte. Každopádně budu ráda za každej komentář či vote. Kdyby v textu byly nějaké chyby, chci se předem omluvit, český jazyk nebyla nikdy moje silná stránka... No, to by bylo vše, těšte se na další kapitolu :). kacenkam