Lily Evansová (a Náhrdelník Emocí)

Fortuna

Lily se vzbudila v půl šesté ráno a už se jí nepodařilo usnout. Doťapkala až ke svému kufr, převlékla se z pyžama do hábitu, a když zavírala kufr poklepal jí někdo na rameno. Bleskově se otočila a prohlédla do pomněnkově modrých očí.
„Ahoj Lily." Pozdravila jí blondýnka u které bohužel nevěděla jak se jmenuje.
„A...ahoj. Já se tě tak lekla. Ehhmmm promiň jak že se jmenuješ?" Zeptala se Lily zahanbeně.
„Amy Watersonová" Představila se dívka.
Lily se na ní mile usmála a zpátky sebou plácla na postel. Amy se také posadila na svou postel, skřížila si nohy do turecký sedu, vytáhla hůlku a roztomile s ní mávala ve vzduchu.
„Těšíš se až budeš umět kouzlit?" Pohlédla tázavě na Lily Amy.
Lily přikývla a sledovala co bude Amy předvádět se svou hůlkou.
„Už jsi zkoušela nějaká kouzla?" Vyzvídala dál Amy.
„Jenom ta nejlehčí. Pár jsme jich se Severusem zkoušeli." přiznala se Lily.
„Myslíš Severuse Snapea. Víš mám skvělou paměť. Tedy říkají to moji rodiče, což jsou dobří kouzelníci, takže by to asi měli vědět." Rozpovídal se Amy a řekla Lily snad všechno, co kdy věděla, nebo viděla. O jejich domácím skřítkovi, kterému říkají Henry a který skoro nic neříká, ale oni jsou na něj hodní. O tom že její rodiče chodili oba do Nebelvíru a o spoustě dalších věcí, které Lily od Severuse ani od toho pána z Bradavic, který u nich o prázdninách byl jim vše vysvětlit, nevěděla.
„A vážně se někteří lidé můžou proměnit ve zvířata jen tak? Ptala se Lily Amy.
„Jasně ale musí být zapsaní, aby všichni věděli že se proměňovat smí. Jinak je to nezákonné." Odpovídala už poněkolikáté na tu samou otázku blondýnka.
„A zavřou tě potom do Azkabanu?" Terri pobaveně zavrtěla hlavou nechápavě se na Lily podívala.
„Prosím tě Lily, kolikrát jsem ti už říkala, že do Azkabanu zavírají jen za strašně věci, jako vraždy nebo mučení. Ty se do Azkabanu nikdy nedostaneš."
Lily pokročila rameny a usmála se. Ostatní dívky už se začali budit a proto se s Amy do společenské místnosti. Remus právě kráčel k východu z Nebelvírské společenské místnosti.
„Hej Remusi!!" Zamávala na něj ještě ze schodů Lily a seběhla až k němu.
„Ahoj Lily. Jdeš taky na snídani?" Lily přikývla a podívala se na Amy, která právě elegantně scházela ze schodů.

„Remusi to je Amy. Amy tohle je Remus." Představila je i když se Amy tvářila, že to vůbec nebylo třeba a podala Remusovi ruku, kterou jí na vteřinu potřásl.
„Představ si že James Potter a Sirius Black ještě spí. A když jsem jim říkal, že by měli stávat, že je to do Velké Síně daleko a že si ani já moc nepamatuju cestu, tak Potter začal tvrdit, že se v Bradavicích skvěle vyzná a že on si může ještě pospat." Lily na to jen nevěřícně zakroutila hlavou a nechala Remuse projít obrazem jako prvního. Díky Amy byli ve Velké Síni o deset minut dříve než Remus předpokládal a Potter s Blackem tam stále nebyli. Lily si naložila pár toustů a začetla se do učebnice lektvarů, když jí zase někdo zaklepal na rameno. Naštvaně zvedla oči od učebnice a nazlobeně se na Amy podívala. Ta ale ihned zvedla ruku a ukázala na stovky sov, které právě vlétali do Velké Síně a usedaly před své pány, kterým předávaly jejich poštu. Před Lily se usadila středně velká šedohnědá sova s ruličkou přivázanou k pařátu. Pohladila sovu po peří a převzala si dopis. Rozvinula ho a začala číst:

Milá Lily
Doufám že se ti v Bradavicích moc líbí. Petunie se tváří, že tě vůbec nezná a že žádnou sestru vůbec nemá, což je od ní ošklivé. Musíš nám napsat do jaké koleje ses dostala. S tatínkem jsme ti koupili sovu, tu která ti přinesla tenhle dopis. Pojmenuj si ji jak chceš. Jen bys měla vědět, že je to holka. Brzy napiš, už se na tebe s tatínkem moc těšíme, až o prázdninách přijedeš.
Tvoji rodiče.

Lily dočetla a pousmála se. Zvedla oči od dopisu a zamyšleně se na sovu podívala.
„Tak jak se budeš jmenovat?" Zeptala se jako by snad věřila že sova něco řekne. Sova se na ni jen dívala svýma velkýma očima a hlavičku si položila malinko na stranu. Chviličku se Lily na sovu dívala, když se vedle ní ozval Amyin hlas.
„Jé Lily, to je tvoje sova?" Naklonila se k ní blíž Amy, aby si sovu mohla lépe prohlédnout.
„Je ,ale.... ještě ani nevím jak se jmenuje." Remus s Amy zvedl obočí a nechápavě se na ni dívaly.
„No já ji právě dostala." Vysvětlila jim Lily a podala jim dopis od rodičů. Terri ho prolétla pohledem a podala ho Remusovi.
„A jak jí pojmenuješ?" Podal zpátky Remus Lily dopis a zakousl se do své topinky.
„Ještě si to rozmyslím." Amy s Remusem jen přikývli a zase si hleděli svých věcí. Lily dala sově slaninu a ta odlétla z velké síně směrem k Sovinci.
James s Siriusem vůbec na snídani nedorazili a potkali je až na první hodině přeměňování s profesorkou McGonagalovou, kam překvapivě dorazili včas. Po obědě se všichni uchýlili do společenské místnosti, udělat si úkoly, které Lily měla za deset minut a dala je ještě opsat Amy. Lily se zadívala na pohybujícího se může na obraze, který byl právě zábran do rozhovoru s jiným kouzelníkem, který se opíral o vycházkovou hůl a souhlasně přikyvolal. Severus jí sice vyprávěl o pohybujících se Lidech a zvířatech na obraze, kteří umějí mluvit a myslet. Ukazoval jí i pohyblivé fotky v denním věštci, ale nikdy neviděla pohybující se obraz na vlastní oči. Rozhlédla se po společenské místnosti i na jiné obrazy, na kterých lidé spaly, jiní zase psali dopis a někteří mezi obrazy dokonce přecházeli. Zrovna si říkala, kde by mohl být asi Remus, když se objevil v průchodu do věže a obtěžkaný snad tuctem knih se posadil mezi ně.
„Byl jsem v knihovně." Zamumlal odněkud z knih, když se je právě snažil položit na stůl.
„To jsme si nevšimli." Rýpla si Amy, která právě dopisovala úkol.
„Já vlastně ani nevím, kde je tu knihovna." uvědomila si Lily.
„Jestli chceš tak tě tam zavedu." Řekl Remus a už už se zvedal z pohovky, když ho Amy stáhla zpátky.
„A na mě nepočkáte?" Remus si odfrk a založil si ruce na prsa.
„Neboj, počkáme." Když se Amy konečně podařilo doopsat úkoly zavedl je Remus do knihovny, kde bylo tolik knih, že by je za těch sedm let co do bradavic mají chodit nepřečetla.
„Jo a hlavně tu musíme bejt potichu. Kvůli madam..." Přerušil Remuse vysoký ženský hlas který přes celou knihovnu řval „ticho"
,,..... Pinceové." Dokončil rychle větu a schoval si obličej za knížku, protože kolem právě procházela vysoká čarodějka, která ze všeho nejvíc připomínala sovu. Lily si vyndala z jedné poličky nadepsané Lektvary pro druhý ročník jednu knížku a začetla se do ní. Po dnešní hodině lektvarů s Profesorem Křiklanem jí lektvary bavili snad ještě víc než před tím.
„Proč si čteš Lektvary pro druhý ročník?" Zeptala se Amy a posadila se vedle ní s knihou Famfrpál v průběhu věků, o které Lily celí den vyprávěla.
„Já už mám stejně celý první ročník přečtený." Odpověděla Lily a od knížky odtrhla oči, až když jí dočetla.
Několik knížek si ještě půjčila, aby mohla číst i na koleji a vydala se s Amy a Remusem zpět do společenské místnosti.
Příštího dne měli jako první hodinu dějiny čar a kouzel což byla rozhodně ta nejnudnější hodina, kterou dosud měli. Profesor Binns byl jediný učitel na škole, který byl duch. Na obranu proti černé magii měli proferosa Gargethera, který sám chodil do Zmijozelu a Nebelvír v zásadě nesnášel. Stejně tak nesnášel nebelvírské studenty a proto hodiny obrany proti černé magii byli pro všechny nebelvírské horší, než dostat tisíckrát potloukem do hlavy. Schválně Lily nevyvolal, když se hlásila, za to vyvolává nejčastěji Petera Pettigrewa, který vlastně ani neví na jaké hodině sedí, hlavně že tam je se Siriusem Blackem, za kterým poslední dobou leze jako ocásek. Díky tomu po hodině s profesorem Gergetherem má Nebelvír o padesát bodů míň. Naštěstí jsou tu i jiné předměty jako lektvary, přeměňování nebo kouzelné formule s profesorem Kratiknotem. Profesor Křiklan který je učí na lektvary je sice Zmijozelský ředitel koleje, ale nikomu speciálně nenadržuje. Nejedná se tedy o studenty z Křikova klubu.
Jednou se na nástěnce v Nebelvírské společenské místnosti objevila cedulka, že ve čtvrtek se budou konat hodiny létání. Potter se samozřejmě začal vychloubat, jak je na koštěti skvělí a každému, kdo ho byl ochoten ho poslouchat, to vyprávěl i s nějakým absolutně vymyšleným příběhem.
Mezi tím Lily odepsala rodičům a svou sovu pojmenovala Fortuna. Nacož James Potter zareagoval tím že začal vyprávět další ze svých neuvěřitelných příběhů, kdy prý tři dny hledal zatoulanou sovo a našel jí až na druhém konci Anglie. Fortuna obden Lily přinášela poštu i když rodičům psala, aby tolik Fortunu neposílali a aby jí nechávali co nejvíce odpočinou. Když v úterý ráno seděla ve Velké síni a ukosovala topinku, ani si nevšimla, že do velké síně přilétají sovy s poštou. Konečně zvedla oči od denního věštce, když si uvědomila, že něco není v pořádku.
„Fortuna zase nepřiletěla." Řekla zděšeně a Amy s Remusem se na smutně zadívali.
„Pořád ne?" Lily zakroutila hlavou a sklopila zrak dolů ke své misce a cereáliemi.
„Lily!!" Malém zakřičela a rokou ukázala na hromádku peří, která se tak tak držela ve vzduchu. Fortuna z posledních sil doletěla k Nebelvírskému stolu a spadla Lily do misky s cereáliemi. Lily si ji vzala do náručí a vyděšeně se podívala na Remuse a Amy.
„Běž za madam Pompfreyovou." Řekl pohotově Remus a Amy ho pohotově doplnila: ,,Dělej!!"
Lily vyběhla z Velké síně a jak nejrychleji uměla běžela k ošetřovně. Před ošetřovnu se zastavila, urovnala si hábit a zaklepala. Nečekala ani na odpověď a vešla dovnitř. Madam Pompfreyová se právě skláněla nad nějakým chlapcem z třetího ročníku, kterému právě spravovala ruku. Kromě tichého fňukání a praskavých zvuků nebylo slyšet vůbec nic.
„Madam Pompfreyová?" Zeptala se Lily a snažila se, aby nezněla moc vyděšeně. Madam Pompfreyová k ní otočila hlavu a pohledem spočinula na sově, kterou Lily pevně svírala v náručí.
„Ale já neléčím zvířátka." Řekla Lily madam Pompfreyová.
„Musíš zajit za Hagridem." Dodala ještě a dál si jí nevšímala. Lily se tedy rozběhla se zpátky do Velké síně a ve dveřích se zastavila a podívala se k učitelskému stolu. Hagrid tam neseděl. Vyběhla tedy rychle z hradu a hnala se k jeho boudě, v které ještě nikdy nebyla a ještě včera by do ní raději vůbec nechodila. Celá ulícená doklopýtala až k boudě a zaklepala na dveře. Říkala si, že dnes už se naběhala víc, než na všech hodinách tělocviku v mudlovské škole.
„Počkejte." Ozvalo se zevnitř i se zvukem tříštícího se skla.
„Radši pojďte dovnitř." Lily pomalu otevřela dveře a ucítila překvapivě příjemnou vůni. Hagrid byl otočený zády a něco zametal. Po chvíli se otočil a pohlédl na Lily, která se div nerozplakala. Nejdřív se na ni usmál, ale když si všiml sovy, která se jí klepala v náručí zvedl se z podřepu, položil smetáčeka sedl si tak aby mu Lily mohla sovu podala. Lily to trochu neochotně udělala a když si všimla Hagridova zamračeného výrazu, skopila raději oči. Hagrid si chvilku Fortunu přihlížel a nakonec se zeptal.
„A jak si to ta sova udělala?" Lily jen pokrčila rameny a dál si prohlížela svoje tkaničky od bot. Hagrid dal Fortuně do zobáku nějakou zajímavou tekutinu a přitom si brblal něco o lektvarech.
„Nějakou chvíli jí nebudeš moct posílat z dopisi..... Jak si říkala že se to jmenuješ?" Zeptal se Hagrid, když Fortuně zavazoval křídlo.
„Lily Evansová." Odpověděla mu a zvědavě si přihlížela vnitřek Hagridovi boudy.
„Ale rodiče budou chtít abych jim napsala."
„Půjčíš si sovu ze Sovince." Řekl Hagrid, dal Fortunu zpátky Lily a podržel jí dveře.
„Už jsi někdy byla v Sovinci?" Zajímal se Hagrid když kráčeli po školních pozemcích. Lily zakroutila hlavou. V Sovinci Lily Fortunu posadila na nejnižší bidýlko a zvedla hlavu nahoru ke stovkách různobarevných sov.
„Až budeš chtít rodičům napsat, tak si vezmi nějakou z těhle sov." Lily se na Hagrida naposled usmála a rozběhla se k hradu, aby nedorazila pozdě na hodinu.

Omlouvám se že ten začátek se moc neshoduje s knihou, ale od této kapitoly už by to mohlo být ok. Díky za pochopení :)