At school again [The Vamps]

1/4

Tohle je můj první příběh na Wattpadu, tak to prosím respektuje :) A ještě bych vás chtěla upozornit, že kdo nemá rád příbehy, které jsou založené na vtipu, tak to prosím nečtěte, protože nepotřebuju, aby mi někdo psal něco ve smyslu, že jsem z Brada udělala idiota...Prostě jsem se rozhodla nepsát o zamilovaném románku, ale tady o tomhle tak hezké počteníčko a i přesto, že jsem to několikrát kontrolovala, omlouvám se za chyby:)

Být slavný je skvělý. Teď nemluvím o penězích, jen je podle mě fajn, když můžete mít za práci to, co vás baví. Teda, aspoň v mém případě to tak je. Sice nejsem třeba 3 měsíce vtahu doma, ale zase jsou to skvělé 3 měsíce, které trávím se super lidma a zažívám věci, které bych za normálních okolností nezažil. Ale přece jenom, 3 měsíce je dlouhá doba a ke konci se už každý z nás těší domů. No oni se těší hlavně na svou přítelkyni....já na psa. No dobrá, těším se i na mámu s tátou....a na ségru taky. Akorát mám někdy pocit, jako by si občas ani nevšimli, že jsem byl 3 měsíce někde na druhém konci světa.

Jmenuji se Brad Simpson a účinkuji v kapele The Vamps.

„Jsem domaa!" Zařval jsem a položil na zem kufry, u kterých jsem měl pocit, že jsou 3x těžší, než když jsem s nima odcházel. „Mamíí?! V tom modrým kufru jsou špinavé věci, takže to můžeš rovnou hodit do pračky, v tom zeleným kufru jsou věci, který nevím, jestli jsou špinavé a nebo ne, takže to můžeš taky hodit do pračky. A v igelitce jsou věci, který se mi nevešly do kufru. A jelikož jsou pomačkaný, tak to můžeš taky hodit do pračky. No prostě to vyper všechno." No dobře. Teď si určité říkáte, že to není moc milý, když tyhle slova jsou ty první slova, která řeknete, když po dlouhých 3 měsících vstoupíte do domu. Ale tak čtěte dál a možná pochopíte. Jo a neumím prát.

„Bradley, tak ráda tě vidím." Přišla ke mně máma a křečovitě mě objala. No jo, mámy. Já jsem stál a nehýbal se, byl jsem totiž naštvanej. Hodně naštvanej.

„Pro Connora přijela babička s dědou. Pro Tristana rodiče. A pro Jamese taky rodiče a k tomu na něj s nima ještě na letišti čekala jeho ségra, která měla v ruce udělanej plakát s nápisem „Nejlepší brácha na světě". no jako ne, že já bych to od své sestry čekal, ale jde o to, že mě po půl hodině čekání příšla SMSka od mých vlastních rodičů, že nemohou přijet." Máma už chtěla něco říct, ale já pokračoval. „Žádného taxíka se mi nepodařilo chytit, takže jsem šel asi kilometr pěšky na metro. Mimochodem, ty kufry šli se mnou." Ukázal jsem na kufry, které ležely přede mnou. „Jenže nikdo mi neřekl, že metro se platí." Máma na mě vytřeštila oči, jako kdyby si v duchu říkala: Ach můj bože, on je tak blbej. „Vidíte, jak jste mě zanedbali? Jenže tohle revizora nezajímalo, takže s pokutou na krku a s těmi snad 100kilovými kufry jsem musel z metra vystoupit." Na mámě šlo vidět, jak se modlí, ať nepříjde nějaká část, kdy se za mě bude muset stydět ještě víc, než se styděla do teď. „Když jsem vyšel ven, neměl jsem naprostý tušení, kde to jsem. Sehnal jsem si konečně taxíka a když jsem mu řekl,kam potřebuji odvézt, tak řekl: „Až tam?" Takže jsem usoudil, že jsem ještě hodně daleko od domova. No ale jak vidíš.....jsem tu." Roztáhl jsem ruce, ale ne proto, že chci mámu obejmout. Ona si to tak ale myslela.

„Tak to mě vážně mrzí, ale já nevěděla, že máš dneska přijet." Zarazil jsem se.

„Co že si...?" Ona nevěděla, že mám přijet?

„Proč si aspoň nenapsal?" Nechápala.

„Když jsem řekl, že mi mý vlastní rodiče napsali, že nemohou přijet, myslel jsem tím tátu, jenže já myslel, že píše i za tebe. On ti nic neřekl? Psal jsem mu předevčírem, nevěděl jsem, že jste až tak neschopní, že si nedokážete předat zprávu!" O můj bože, já byl tak naštvanej. „Kde je Jess?" Dal jsem ruce v bok a přešel jsem z ničeho nic na téma o mém psovi.

„Je s Natalii venku." Řekla s klidem a začala mi z kufru vytahovat věci. Jsem si zcela jist, že když uviděla obsah mého kufru, zamumlala si sama pro sebe: "Prase."

„S kým že je?" Zopakoval jsem otázku.

„Co proti ní pořád máš?" Už od 5 let mi stále dokola moje sestra říká, že jsem adoptovanej a máma se mě ptá, co proti ní mám?

„Já jsem jasně řekl, že když nebudu doma, Natalie se k Jess nepřiblíží na větší vzdálenost jak 2 metry!" Zvýšil jsem hlas. Někdy přemýšlím, jestli Natalie s tou adopcí nemá pravdu, protože nejen že mám na určité věci jiné názory než ostatní členové rodiny, ale jsem také úplně odlišný než oni.

„Ježiš Brade! Jen se s ní šla projít, neublíží ji!" Vidíte to? Pořád upřednostňuje mojí sestru a ne jejího mladšího brášku.

„No aby ses nedivila."

„Zlato,..." Přišla blíž ke mně. „když máš tak úžasnou náladu, co kdyby si mi pomohl uklidit?" Pohladila mě po vlasech, což já naprosto nenávidím.

„Já? Musím odpočívat, jsem z turné strašně unavenej." Ona tohle určitě nikdy nepochopí.

„Myslím, že zas až tak strašný to nebude." Usmála se provokativně. „Tady jseš doma a já tě budu brát jako mého syna a ne jako slavnou star, takže mazej do pokoje a roztřiď si ty věci v těch krabicích, co máš na skříni, neotevřel si je už několik let." Podíval jsem se na ní pohledem, jestli to myslí vážně. Já ji tady řeknu mojí obtížnou cestu z letiště a ji je to úplně jedno. Už my věříte, že to nemám doma jednoduchý? „Dělej!" Ukázala na schody, když jsem ještě stále stál na chodbě. Tak jsem šel, protože kdybych protestoval, tak i tak bych si v tom pokoji musel nakonec uklidit. „Že by si šel trochu rychleji? Neříkej mi, že na hotelu jste bydleli v přízemí" Zeptala se mě cestou po schodech.

„Na hotelu jsme měli výtah." Nutila unaveného člověka chodit po schodech. Sakra, já jsem asi vážně adoptovanej. Copak by matka nutila vlastního syna v mém stavu dělat tak obtížné věci?

Znuděně jsem přišel do pokoje a vyndal jsem ze skříně jednu krabici a spadli všechny a všechny se vysypaly.

„No výborně." Zamumlal jsem si pro sebe. ALE! U toho byl papír, ale ne ledajaký papír. Ne, nebyl to adopční list. „Mamííí! Pojď sem! Dělej!! Rychle!!!" Udýchaná přišla do pokoje. „Poznáváš to?" Dal jsem jí ten papír přímo před oči a ona těma očima přetočila.

„Já myslela, že se něco stalo." Řekla....nechci být sprostej....naštvaně.

„Ježiš mami! Víš, co to je?" Stále jsem ji před očima držel ten papír a po chvilce ho konečně vzala do ruky a podívala se.

„Tvůj starý referát do dějepisu?" Vůbec nechápala, proč jsem kvůli tomu tak vyšilovala. Jenže já k tomu měl dost závažný důvod. Za tím referátem se totiž odehrává jeden příběh.

„Ano!! A s tátou jste mi řekli, že když z toho referátu dostanu za jedna, vezmete mě do cukrárny, ale já ho ztratil. Ale teď jsem ho našel!" Asi si říkáte, že jsem totální idiot. A za ještě většího idiota mě budete mít, že ten referát je z druháku a kdo chce, aby někoho v 16-ti letech vzali do cukrárny? Jáá! No a za úplně největšího idiota mě budete mít, když vám řeknu, že do té cukrárny chci i teď. Chci aby mě vzali do cukrárny! PS. Je mi 20. „Dlužíte mi to!" Vhrkl jsem na mámu.

„Tu jedničku si ale nedostal." Řekla.

„Ale dostal bych ji." Protestoval jsem.

„Ten referát si ale ztratil, takže jedničku by si možná dostal, ale nedostal si ji. Nemůžu za to, že jsi bordelář."

„Ale mami, ty moc dobře víš, že na tom referátu jsem si dal hodně velkou práci, tak mi to nekaž." Ne vůbec mi nepříjde, že jsem se choval jako malé dítě.

„Já tě do žádné cukrárny brát nebudu. Ani já, ani táta." Ve skutečnosti tím chtěla říct: "Pane bože, je ti 20, tak neotravuj s cukrárnou. Bylo by to trapný!"

„A kdybych tu jedničku dostal?" Zkoušel jsem dál a máma se na mě nechápavě podívala. „Kdybych tu jedničku teď přinesl, vzali by jste mě do cukrárny, kterou jste mi slíbili?"