Princ z Kalasmeru

První kapitola

„Aëndali, Narvien," proneslakrálovna důležitě. „Přistupte."

Oba mladí elfové se narovnali zpoklony. Král i královna Kalasmeru seděli na svých živýchtrůnech oblečeni v majestátních prošívaných róbách. Natvářích měli kamenné aristokratické výrazy, tvářili seodměřeně jako kdyby Aëndal ani nebyl jejich syn. Ale tak už to uelfů chodí. Tedy alespoň u těch dospělých.

„Jak víte, v naší kultuře jetradicí svou dospělost prokázat zkouškou." Král, Aëndalůvotec, se narovnal na trůnu a pokračoval. „A i když se vposlední době zvažovalo, že se od této tradice upustí kvůlipočtu lidí v okolí, pořád zrušena není."

„A oba už jste dostatečně stařína to, abyste tuto zkoušku podstoupili," dodala královna svýznamným pohledem.

„A obzvláště pro vás jakožtopotomky významných rodin je to velice důležité. Prokážete taknejen svou dospělost, ale také sílu a urozenost svých rodů."Král vypadal, že čeká na nějakou jejich reakci, ale Aëndal iNarvien jen stáli a nevěděli, co na to říci.

„A co je to za zkoušku?" ozvalse konečně Aëndal.

„Vydáte se na cestu doPaskénských hor. Zde žijí trpaslíci. Musíte si zasloužit,abyste mohli promluvit s jejich králem. On vám pak řekne, jakbudete pokračovat dál."

„A co když nechci složit tuhlezkoušku?" opáčil Aëndal nedůvěřivě.

„Aëndali," královna se hrozivěnapřímila na trůnu. „O tom už jsme mluvili."

„On to tak nemyslel..."omlouvala se za něj Narvien. „My chápeme, že je to velkázodpovědnost a že je to velmi důležité."

Král s královnou vypadalispokojenější, ale stejně spustili svůj proslov.

„Kdysi dávno, když ještě žiltvůj pra, pra, pra, praděd, ještě naše královstvíneexistovalo. Jemu v té době bylo pouhých sto dvacet sedm let, aleuž měl jasnou představu, jak by měl vypadat náš národ." Králse postavil a přešel k jednomu dřevěnému sloupu, jež sloužiljako podstavec pod kamennou podobiznou Aëndalova děda.

„Jenže nebylo snadné tutopředstavu uskutečnit. A tak se rozhodl projet celý známý svět apovolat všechny lesní elfy, které při své výpravě potká. Bylojich nakonec sedmnáct." Král učinil rozevláté gesto k dalšímsochám.

„Všech osmnáct mužů a žencestovalo dále, až dorazili do hor. Tehdy to území ještě nebylozmapované, ale už tehdy tam žili trpaslíci. Elfové je požádalio pomoc, jenže trpaslíci chtěli něco na oplátku."

Král přecházel po celém trůnnímsále a jeho hladký, ale hluboký a zvučný hlas se odrážel odstěn. Zhluboka se nadechl a pokračoval.

„A tak elfové přislíbili králitrpaslíků klenot krásy a ceny, že se mu žádný jiný nevyrovná.A co slíbili, to dodrželi. Věnovali králi vzácný a nejspíšeposlední asalist co se v zemi nacházel. Král tento dar přijal aučinil jej trpasličím královským klenotem. Elfům tedy nabídlslíbenou pomoc, ale naši lidé chtěli jen dvě věci. Příměřímezi našimi rasami a právo posílat tam na zkoušku své potomky."

„A tato tradice byla přijata a pověky vykonávána, ano já vím, otče." Aëndala u bolely nohy zvěčného sání po náročném tréninku boje.

„Nebuď drzý, je to důležitáčást naší historie a kultury," obořila se na něhokrálovna. „A ty bys měl být vděčný, že se nyní můžešstát její součástí."

Aëndal zpupně založil ruce nahrudníku, ale raději už nic neříkal.

„Dobrá tedy, je vám vše jasné?"otázal se král.

„Ano, pane," přikývla Narvien.

„Výborně. Teď běžte domů apřipravte se na cestu. A buďte rozvážní ohledně toho, co sibudete brát s sebou," varoval je ještě král, když ladněusedal na trůn.

„Vyrážíte zítra brzy porozednění. Na jižní hranici lesa vás bude čekat mistr Falir."

Tím jejich audience u krále akrálovny skončila. Narvien i stále naštvaný Aëndal sepoklonili, pozdravili a odešli ze sálu. Před budovou se rozloučilispolu a každý se vydal jiným směrem.