Srdce zvonu

Prolog

Šel postranní temnou uličkou. Z popelnice na něho vykoukla kočka, která si právě něco hledala k jídlu. Okolí nevnímal, jen poslouchal texty a hudbu. Ponořil se do toho tak, že si ani nevšiml, že za ním něco ve stínech je. Pomalu se to posouvalo k němu. Byl tam ale ještě někdo. Ten někdo celou tu chvíli pozoroval z požárního schodiště cihlového domu scénu o několik metrů níže. Chlapec, docela malinký na svůj věk, se sluchátky a zrakem upřeným ke špičkám svých černých, okovaných bot a temný stín, který každou chvíli měnil svoji podobu za jeho patami. Stín se rozhodl k akci. Rychlostí, které skoro ani nepostřehl, se vrhl k chlapci. Ale on byl rychlejší. Skočil z požárního schodiště a skočil před stín. Vytáhl meč z pochvy na zádech a špičku obrovského černého meče namířil na stín.
Chlapec se kvůli ruchu přes sluchátka otočil a to, co viděl ho vyděsilo natolik, že se musel opřít o zeď. Před ním stál muž, celý v černým kabátu plného kovových chráničů, který mu dosahoval až ke kotníkům, jediné, co bylo vidět víc než kabát, byly jeho vlasy, které nesly šedou barvu, i když byl mladý, s černým obrovským obouručním mečem, jehož záštita byla veliká asi jako dvě dlaně dospělého muže a temná hmota, která si nenechávala svůj tvar na moc dlouho. Každou chvíli byla postavená jinak. Ještě chvíli takhle stáli, když v tom se ta hmota začala tvarovat, Will, ten chlapec, se zděšením zjistil, že do tvaru ženy, jak může tato hnusná věc byt, tak krásná žena určitě pro každého chlapa. Jenže to ani stín a ani Will nevěděli, že na muže v černém to neplatí. Jen se uchechtl, vždy to na něho zkouší. Nečekal už déle a rozeběhl se ke stínu. Obrovská čepel rozetnula stín vedví. Muž se otočil na
Willa, tak ukázal svůj nádherný obličej. Čelisti nebyly mocně postavené, byly úzké, celý obličej díky tomu působil úzce, malinko mu vystupovaly lícní kosti, ale nepůsobilo to dojmem nezdravého člověka. Oči lemovaly bílé řasy, co nejvíce ale zaujalo Willa, byla barva panenek, modrošedé uhrančivé oči lemoval černý kruh, čímž pronikavost očí ještě více vynikala. Malá ústa a dlouhý nos bez žádných vad. Jeho levou tvář zdobilo malinké tetování tvaru Měsíce. Vlasy, jindy pevně stažené do ohonu měl teď rozprostřené přes ramena, byly dlouhé po klíční kosti. Krk mu hyzdí jizva. Muž se pohnul. Will se zděšením zjistil, že k němu. Za chůze dal meč zpět na záda.
"Kdo jste?" zeptal se Will. Proč má ten muž na sobě meč, když je 21.století? Určitě je to další z těch fanoušků cosplaye. Pomyslil si Will.
"Kdo já jsem? Heh... No většina mi říká Dale, ale to je jen krycí jméno. Jinak jsem Azami. Více se o mne dozvíš časem. Ale to, co tě následovalo byl jen začátek, příště to může být horší. Pojď tedy se mnou." Will na něho nevěřícně koukl a zakroutil hlavou.
"Ne, děkuji. Žiju si svůj zdánlivě spokojený život, nechci nikam, natož ještě s chlapem, kterej na mne vybalí takový informace. Tak to prr, kamaráde. Já nikam nejdu." A s těmito slovy se rozeběhl uličkou.
Azami jen smutně koukal za postavou, která pelášila uličkou pryč. Po mnoha letech hledání ho konečně našel, vlastně předtím to byla dívka, tak ho to dost překvapilo, že se na jejím místě objevil kluk, ale on si nic nepamatuje. Minulé životy vždy prožívali spolu. Osud má zvláštní smysl pro humor.

Pozornější pochopili, že toto je prolog k novému příběhu.
V průběhu května dodám všechny kapitoly, co mám sepsány, i k LSUD, ale teď, pokud čtete informace na mé zdi, tak víte, že mám kluka a nemohu se pořád navyknout na jiné koleje a teď mám plno věcí do školy a taky nestíhám zájmové útvary, do toho o víkendu jsem buď věčně pryč a nebo u otce díky mým sourozencům je vypnutá wifi.
Tak prosím pochopte mne. :)
Sayooo, sluníčka moje~
Vaše zamilovaná Hushi, která se zděsením zjišťuje, že zase píše slohovky. ~^o.o^~ :DD