Život bez cíle

Nejhorší ráno

Mé jméno je Marcus Acvila Corve a pokud ti mé jméno přijde divné, tak to co zde budeš číst, bude mnohem divnější. Můj příběh začal tím nejhorším probuzením, jaké se mohlo stát. Neboť jsem se probudil a nevěděl, kde jsem a kdo jsem. To však nebylo nejhorší. Probudil jsem se někde v lese opřený o strom a z hrudi mi trčel kus rezavého kovu. Musím se ti přiznat, že probudit se nevědět kdo jsem s bolestí hrudi, ze které trčí železo, je mnohem horší než kolonoskopie. Takže teď už možná chápeš jak strašné to je. Pokud to ovšem nevíš, tak ti doporučím si na ní zajít neboť je to vzpomínka do konce života. Mé špatné probuzení jsem pokřtil i špatným nápadem. Pokusil jsem se vyndat ten kus železa z hrudi, to mě však velice rychle přešlo po bolesti, která následovala. Nejspíš byla bolest tak pronikavá nebo to možná bylo vyčerpáním. Tak či onak jsem upadl do spánku. Když jsem se zase probral, neležel jsem už v lese. Ležel jsem na dřevěných prknech, nade mnou byla plachta a celé se to strašně kolébalo. Nějaký povoz pomyslel jsem si, ale neměl jsem dost síly se přesvědčit, jestli je to tak. Tentokrát mohu říct s jistotou, že jsem upadl do spánku kvůli veliké bolesti. Jelikož vozík nadskočil a já s bolestí taky. Samozřejmě jsem hned zas spadl zpět na prkna. Celé železo se mi posunulo o dobrý kus do hrudi. To bylo však vše co si z té strašné cesty pamatuji. Nakonec jsem se probral v peřinách se strašnými bolestmi v těle. Cítil jsem snad každý kus svého těla jako by byl v ohni. Přibližně po hodině jsem sebral sílu a prohlédl si svůj stav. Rezaví kamarád, stále příjemně pokukoval z hrudi, ale jinak jsem byl ovázaný a cítil se lépe. Chvíli jsem se opřel a poslouchal, ale nic jsem neslyšel. Cítil jsem však klid, který mě po chvilce uchlácholil ke spánku.

Měl jsem opravdu divný sen. Stál jsem na zvláštní šedé hradbě s velikým mečem a křičel něco na bojiště pod ní. Dříve než jsem si stihl uvědomit, co jsem křičel, mě probudily hlasy. Úmyslně jsem neotevřel oči a jen poslouchal. Zachytil jsem však jen část hovoru. „Nemůžeme to tajit, musíme to někomu říct!" Křičela nějaká dívka se zvučným hlasem. Někdo jí však utišil hlasitým syknutím. „Nekřič tak protože pokud se probudí, přinese to jen víc problému." Začal jsem mít strach. Okamžitě jsem začal přemýšlet, co budu dělat. Kamenné zdi, okno s mříží a jediné dveře ven. Ven tedy neuteču. Až teď jsem si však všiml, že místnost je čerstvě vystěhovaná až na postel. Pokusil jsem se zvednout ale ani jsem se pořádně neposadil. Z vedlejší místnosti zazněli hlasité kroky a zastavili se až u dveří. Rychle jsem začal předstírat, že spím. Do místnosti vešly potichu tři osoby a pomalu šli k posteli. Když se zastavili u postele. Použil jsem zbylou sílu a pokusil se chytit postavu nejblíž. Ale měl jsem, smůlu byla to dívka, která rychle, jak kočka uskočila. Můj plán vzít zajatce skončit tak rychle jako začal, a já skončil na zemi se strašnou bolestí v hrudi. Začal jsem se smiřovat, že je se mnou amen a umřu neznámo kde, neznámo proč a bůh ví kým. Přistoupila ke mně osoba a chytla mě silnými rukami za ramena. Vytáhli mě na postel, kde jsem se s těžkostí posadil. Byl jsem připravený zemřít ale chtěl jsem vědět, čí rukou zemřu. Tak jsem si dobře prohlédl osoby, které přišli. Byli to dva muži a jedna žena. První koho jsem si okamžitě všiml, byl zdatný nejméně dva metry vysoký muž, který mě zvedl. Byl oblečený do obyčejného vesnického oblečení, přes které měl hozenou velkou koženou zástěru. Měl krátký opálený vous a nakrátko ostříhané černé vlasy. Dle mého velice chabého odhadu bych ho typoval na třicet let. Za ním se schovala dívka menší postavy. Typoval bych tak metr šedesát. Dívka byla oblečená do prostých vesnických zelených šatu a dlouhé blond vlasy měla stažené šedým umouněným šátkem. Řekl bych, že jí nebylo více jak 18 let. Nakonec jsem si všiml poslední postavy, která mě udivila nejvíce. Nebyla vysoká, více jak metr dvacet ale tvář měla jako čtyřicátník. Byl to holohlavý muž s dlouhým vousem oblečen do farmářského úboru, které na něm jen zvýraznilo veliké břicho. V ruce držel dlouhé vidle, které byly skoro dvakrát větší jak on sám. Popravdě mě ten pohled upřímně rozesmál, což vytvořilo velice trapnou situaci, pokud to šlo ještě více.

Můj smích přerušil až mokrý pocit na hrudi. Díky mého skokanskému výkonu a následným smíchem se mi zřejmě povolil obvaz, který začal rudnout od krve. Začal se semnou motat svět a pak jsem se opět propadl do temné černoty spánku. Když jsem se probral, byl už večer. Bylo vidět jen díky nově přibylému stolku se zapálenou svíčkou v protější části místnosti. Chtěl jsem se podívat na obvaz, bohužel jsem nedokázal zvednout ruku. Zpočátku jsem to považoval za důsledek únavy, ale později mi došlo, že to způsobuje čerstvě přibylí železný náramek přidělaný ke konstrukci postele. Zkusil jsem s ním zacukat, k mému štěstí bych si však poranil ruku, než abych se dostal z okovu. Tak jsem chvíli přemýšlel jak utéct avšak po chvíli jsem usnul. Když jsem se probudil, bylo již pozdě odpoledne, Až nyní jsem si uvědomil, jak velký mám hlad. Musím říci, že jsem měl buď veliké štěstí neboť za chvíli přišel zavalitý muž ve farmářském oblečení, aby mi přinesl jídlo. Za celou dobu kdy mi pomáhal se najíst, jsme nepromluvili. Jediné slovo bylo mé „děkuji" a jeho souhlasné zamumlání. O pár hodin později přišel jiný muž v dlouhém černém plášti s dlouhými vlasy a velice nezdravím výrazem ve tváři. Za ním ve dveřích stála dívka a pozorně ho pozorovala. Muž se představil jako mistr Licius místní léčitel. Řekl, že mi chce pomoct. Byl jsem moc vyčerpaný. Tak jsem se ani nebránil, když pomalu rozvázal obvaz, který jsem měl okolo hrudi. Pohled na mé zranění s ním nic neudělal. Je asi zkušený pomyslel jsem si a zadíval se na zranění. Až nyní jsem byl schopný si zranění pořádně prohlédnout a až nyní jsem věděl, že to je horší než jsem myslel. Kov byl rezavý a nabroušený s ostřím na jedné straně. Trčel nejméně deset centimetru, původně jsem myslel, že méně. To způsobil nejspíš můj velmi špatný odhad. Okolo zranění byla kůže zvláštně až nepřirozeně ztmavlá. Dále v nedávno prořízlé části kůže lemující trčící kov vyrostlo množství rudých strupu. Ten pohled mi neudělal vůbec dobře a pan Licius si toho zřejmě povšiml. Podíval se na mě a ani si už nepamatuju, co mi říkal, ale snažil se mě uklidnit. Moc to nepomohlo, protože jsem to poznal. Z jeho pohledu jsem věděl jak blízko mám smrti. Ještě dlouho po tom co odešel, jsem cítil špatný pocit. Zítra se uvidí, jestli umřu nebo budu žít. „Proč bych chtěl vůbec žít?" To byla myšlenka, se kterou jsem usínal.