Život bez cíle

Předzvěst Problémů

Dalšího rána mě vzbudil hlasitý rozhovor. Otevřel jsem oči a všiml si nového oblečení na stole. Vstal jsem a převlékl. Protáhl jsem se a podíval z okna. Očividně bylo okno postaveno na východ, neboť slunce teprve vycházelo. Vzal jsem židli, co v místnosti zůstala po Liciu a postavil jí k oknu. Sedl jsem si na ní a zadíval se na obzor. V dáli jsem viděl zalesněné kopce, zpoza kterých vycházelo slunce. Paprsky byli teplé a příjemné což mi umožnilo se trochu uvolnit. Seděl jsem tam, dokud jsem nezaslechl kroky jsoucí ke dveřím. Rychle jsem se zvedl a vzal kladivo do ruky připraven se bránit. Dveře se otevřely, a v nich stanul Frederik, který se na mě zaraženě zadíval. Položil jsem kladivo na stůl, což ho zřejmě uklidnilo. Snídaně je na stole, pokud máš už hlad. To bylo vše, co mi řekl, pak se otočil a odešel. Nevěří mi, pomyslel jsem si ale čemu se divit. Neznají mě a mají strach. Pomalu jsem vykročil ze stodoly. Zřejmě to jsou pracovití lidé, řekl jsem si sám sobě. Jdou snídat a dobytek už dostal krmivo. Když jsem došel k poslednímu chlívku tak mě po pravé straně zarazil zvláštní pohyb. Pohyb způsobil jeden z pytlů ležící na hromadě dalších. Po chvilce mi došlo, že z pytle jde zvláštní zvuk. Přišel jsem k němu a rozvázal ho. Když jsem ho otevřel tak v pytli z nenadání cuklo a ten spadl z hromady. Najednou ze spadlého pytle vykoukla hlava. Poznal jsem kdo to je okamžitě, jelikož dárek který jsem mu předešlého dne uštědřil, ošklivě opuchnul. Sklonil jsem se nad něj a sundal mu provaz, jenž mu nedovoloval křičet. Díval se na mě podezíravě ale to mi i tak nezabránila se zeptat. Co jsi zač? Mé jméno je Kvintus a jsem vojákem krále, takže pokud mě okamžitě nepustíš, čeká tě gilotina! Co chtějí vojáci v tomhle malém statku? Máme rozkaz vyhledat všechny templáře a podle lidí v údolí je zde. Proč jste uhodili dívku? Odmítala odpovědět na naše otázky a každý kdo .... Svou poslední větu nedokončil, neboť jsem mu opět natáhl provaz a utáhl jej. Kvintus se začal kroutit a hulákat ale byl svázán pevně. Nakonec jsem přes něj přetáhl pytel a zavázal. Vzal jsem ho a s velkými obtížemi jej hodil na ostatní pytle. Kvintus sebou hodně kopal a dokázal mi uštědřit ránu do žeber, což bylo značně bolestivé. Když jsem se otočil, stál tam o trám opřený Durhud a sledoval mě. Tak co Marcusi? Je pravda, že jsi templář? Ne nejsem aspoň nevím, že bych byl. Dobře tak si pohni, Frederik na tebe čeká s jídlem a nemůžeme čekat celý den. Vyšli jsme spolu ale až do domku jsme spolu nepromluvili. Když jsme vešli, udivila mě nádherná vůně a příjemné teplo. Ačkoliv mi v noci zima nebyla, tak chlév byl sám o sobě značně chladný. V jídelně jak jí tak nazval Durhud sloužila i jako společenská místnost. Na zdech byli pověšené různé kůže a parohy. Nejdivnější věcí zavěšené na zdi byli pověšené zvláštní podlouhlé do tenka vybroušené kusy dřeva. V jedné zdi byl zastavěný krb a ve zdi naproti byli malá kamna s dlouhým stolem. Na stole leželi různé lahve s bylinkami a kořením. Dále jsem jasně poznal poličky a komody z tmavého dřeva. Nejvíc mě však udivily ručně vyřezávané židle s nízkými opěradly a nádherným zdobením. Byli na nich položené medvědí kůže, které jsem poznal od pohledu. Dále byl uprostřed místnosti nádherný stůl kulatého tvaru se železným kováním. Měl velice spletité zdobení a po celém stole kolem do kola v kruhách byli napsané znaky, které jsem nepoznal. Od pohledu tyto dvě věci byli značně hodnotné, možná i víc jak celí dům se stodolou. U krbu seděl v jedné ze židlí Frederik a Michaela seděla u prostřeného stolu. Tak jsi konečně vstal? Ano, omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. To je v pořádku, mládí potřebuje energii. S těmi slovy se Kvintus nadzvedl a pošoupl židli od krbu ke stolu. Tak se k nám posaď a najezme se. Sedl jsem si na jednu ze čtyř židlí. Naproti mně seděla Michael, napravo Durhud a nalevo Frederik. Na stole byli misky s plátky sýra a kousky chleba. Uprostřed byl veliký džbán a okolo něj čtyři Veliké korbele z porcelánu. Dali jsme se do jídla. Byla to skromná snídaně, ale po takové době kdy jsem ležel a pořádně nejedl, byla velice příjemná. Durhud vstal a ze džbánu nalil bílou tekutinu do korbelu. Když byli všechny korbele plné, opět se posadil. První kdo prolomil ticho, byl Frederik. Dlouze se na mě zadíval a zeptal se. Tak jak se jmenuješ, chlapče? Nevím, jak se jmenuji, Durhud mi říká Marcus ale pravdou je že si své jméno nepamatuji. A co si pamatuješ? Abych přešel mnohým otázkám, odvyprávěl jsem jim vše, co jsem si pamatoval, takže to zabralo přibližně tři minuty. Nebýt vás tak bych zřejmě v tom lese zemřel, zakončil jsem krátké vyprávění. Popravdě tě našla Michael, když se vracela z údolí. Utíkala celou cestu zpět pro Durhuda aby ti pomohl. Podíval jsem se na dívku „Nenalézám dostatečná slova díku.". Očividně to dívku zaskočilo, neboť zrudla a sklopila hlavu. Frederik se hlasitě rozchechtal a pořádně se představil. Mé jméno je Festus Frederik ale lidé mi říkají pouze Frederik. Ta dívka je má dcera Michael, dal jsem jí jméno podle legendy vyprávěné dětem. Jsem místní řezbář a Michael mi pomáhá s domácností. Durhuda již znáš, takže ne třeba představovat. A co Licius? Licius samozřejmě málem bych zapomněl. On je mág žijící v lesích. Cože je? Mág, však to zajisté znáš kouzla a podobné věci. Ale to jsou přeci pohádky pro děti, řekl jsem s pobavením. Frederik si poposedl a podíval se na ostatní. Chlapče, a nechal dlouhou mezeru mezi slovy. Bojím se, že jsi přišel o víc než málo vědomostí. Víš, kde jsme? Ne nevím nic. Dobře takže poslouchej pozorně. Nyní jsme v císařství Kahard . Nyní jsi v jižní části císařství. Horám okolo nás se říká Orbis a vsi v údolí se říká Malý Orbis. Kdo to jsou templáři? Tahle otázka zřejmě Frederika zaskočila, ale nakonec začal vyprávět. Templáři byli královští bojovníci válčící se zemí severně od císařství. Lidé v císařství jí říkají Infernum ale její název je Inkigny. Je to země démonu a stvůr, nalezneš tam ty nejhorší děsy, jaké si dokážeš představit. Té zemi vládne král démonu Belzebuth. Před více jak dvaceti lety zemřel náš císař a nastoupil jeho syn. Ten dojednal mír s královstvím Inkigny a prohlásil každého, kdo tehdy bojoval v té válce za zrádce císařství. Takže všichni templáři i vojáci co dříve bojovali, aby ochránili císařství, byli štváni a nakonec povražděni. Proč se ptáš zrovna na něj? Ten voják ve stodole mi řekl, že jednoho zde hledali. Vojáci? To nejsou žádní vojáci ale obyčejní bandité. Jakmile se dostaví vojáci z posádky tak si je přeberou. Licius už pro ně vyrazil, takže je očekávám někdy okolo oběda. Rád bych ti toho vysvětlil mnohem více, ale mám mnoho práce, která nepočká. Takže mě omluvte. Vzal korbel a jedním douškem jej vyprázdnil. Durhud se mě zeptal, jak se cítím. Ta otázka mě zarazila, neboť jsem si do teď neuvědomoval, že mě na hrudi vůbec nic nebolí. Vyhrnul jsem si košili a překvapilo mě, že místo ošklivé rány, která se čerstvě hojí, jsem našel zacelenou kůži. To je zázrak. Tak nezapomeň za ten zázrak Liciu poděkovat, uchechtl se Durhud . Jak je možné že se tak rychle zacelila? Za pomoci trochy těch pohádek o magii a dobré péče. Už jsi dojedl? Ano. Dobře tak mi pojď pomoct, budu potřebovat další ruce k práci. Zvedli jsme se a vyšli ze dveří. Venku se do kopce opíralo slunko. Podle listu začínal nejspíš podzim. Durhud mě vedl ke značně sešlému a poničenému povozu. Okamžitě jsem si všiml, že má zkřivené kolo. Kovář se vyhoupl na povoz a podal mi veliké kovem vyztužené kolo. Když bylo položené na zemi, seskočil a pravil. Já teď nadzvednu povoz a ty to kolo vyměníš. Už jsem jej povolil tak ho jen vysadíš a nasadíš to druhé. O tomhle plánu jsem značně pochyboval, neboť povoz musel být velice těžký. Kovář se přikrčil pod povoz, opřel se o něj rameny a zatlačil. Celý strana povozu se nadzvedla. Okamžitě jsem přiskočil, vysadil kolo a s obtížemi nasadil nové. Kovář s vydechnutím pokrčil v kolenech a celí vůz se žuchnutím padl na zem. Kovář musel mít ohromnou sílu, pomyslel jsem si. S ním bych se do rvačky nechtěl dostat. Máš docela sílu Marcusi, kdyby sis chtěl někdy přivydělat, uvítám tě v mé kovárně jako pomocníka. Moc děkuji za nabídku, možná vám ji i jednou připomenu. Co bude potřeba dál? Myslím, že pokud chceš pomoct, měl by jsi jít za Frederikem ten ti řekne co je třeba. Kde ho najdu? Nad domkem ve stráni je udělaná malá dílna. Tam ho nejspíš teď najdeš. Tak jsem vyrazil směrem k chatě, když jsem uslyšel zvuk koní. Po cestě jelo k domu pět jezdců na koních. Měli na sobě jezdecké brnění a helmice s rudým chocholem. Všichni měli na kyrysu stejný emblém. Byl to rudý lev stojící na zadních nohách. Jeli pomalu a klidně. Jezdec, který jel úplně vpředu, zastavil metr ode mě a zeptal se mě „co jsi zač!". Podle toho kdo se ptá. Já jsem prefekt vojenské posádky v údolí. Takže se tě znovu ptám, co jsi zač! Jmenuji se Marcus a jsem hostem v tomto domě. Prefekt sesedl z koně a dobře si mě prohlédl. Pak mě udeřil pěstí do hrudi až jsem upadl, zbylí vojáci seskočili z koní a svázali mě. Hodili mě za sedlo jednoho z jezdců a přivázali k sedlu. Nakonec se otočili a pomalou jízdou se začali vracet i se mnou svázaným. Cestou si prefekt něco nadával o slabých banditech a nedůstojnosti ale to jsem přes bolest tolik nevnímal.

Zase jsem se ocitl v průšvihu. A zase jsem se nemusel o to ani moc přičinit. Jezdci jeli pomalu ale lesní cesta plná děr a nerovností stačila, abych nebyl schopný mluvit. Asi si říkáš „Proč jsi jim sakra nic neřekl nebo se jim to nepokusil vysvětlit!" Řekněme, kdy ležíš břichem na hopsajícím koňském zadku, kde cítíš každou nerovnost cesty v hrudníku tak ti není moc do dýchání natož do řeči. Přibližně po dvou hodinách jsme sjeli z kopce. Okolí bylo silně zarostlé vysokými kopřivami a trávou rostoucí mezi četnými stromy. Celkově jsem si povšiml, že okolní lesy jsou velice husté což je nezvyklé. Nevím proč, ale přišlo mi nezvyklé, že na kopcích roste tolik stromu, ale sám jsem ani nevěděl proč. Naší „klidnou" jízdu přerušilo zahvízdání. První pronikavé zahvízdání doprovodilo mnoho dalších. Moje pozice my nedovolila zvednout hlavu abych se podíval za zdrojem zvuku. Najednou jezdec, který mě vezl, padl z koně, se šípem zabodnutým v hrudi a já dostal strach. Postupně jsem slyšel křik a pokusil jsem se rozhlédnout, ale vojáci mě svázali dobře. Podíval jsem se na vojáka, jenž mě vezl na koni. Nebylo mu ani třicet let ale i tak měl velkou jizvu pod okem. „Zřejmě jsou zde časté války" Pomyslel jsem si smířeně se svým osudem. Uslyšel jsem pomalé kroky. Byli těžké a doprovázelo je slabé cinkání. Zastavili se až u sedla. Uslyšel jsem, jak vytahuje zbraň a pak rychlé švihnutí.