Matový Čaj

Mátový čaj

Zírala jsem před sebe a snažila se soustředit. Prázdná stránka. Další prázdná stránka. Znuděně jsem si v prstech protočila černou propisku s logem místní stavitelské firmy. Před měsícem jsem slíbila šéfovi, že napíšu nějaký bombastický článek do novin.

A zatím nic. Nic mě nenapadalo, prostě nebyla žádná inspirace. To by ani nevadilo, ale šéf mi také už několikrát naznačil, že brzo dostanu padáka. Povzdychla jsem si. Vstala jsem od pracovního stolu a šla do kuchyně si uvařit čaj. Postavila jsem vodu na čaj, ze skříňky jsem vytáhla krabičku s čaji. Otevřela jsem i a byla prázdná. Ne, došly mé milované zelené čajíčky. Prohrabala jsem celou skříňku, ale nic jsem nemohla najít. To znamenalo jen jediné, budu muset jít na nákup. Porozhlédla jsem se po kuchyni, v tom můj pohled upoutalo kuchyňské okno s bylinkami. Přešla jsem k oknu a podívala se rostlinky v květináčích.

Bazalka ne.

Oregano ne.

A tady to je máta.

Utrhla jsem deset velkých lístků máty, opláchla je a hodila je hrníčku. Voda se dovařila a já zalila mátové lístky. Čisté voda po chvilce chytla světle zelenou barvu. Horký hrnek s mátou jsem vzala a odnesla si ho na zahradu. No zahradu, malý travnatý pás za domem ohraničený rododendrony a záhonky jarních květin. Čaj jsem položila na bílý plastový stolek a vrátila se dovnitř pro blok s papíry a propisku.

Usadila jsem se na taky plastovou židli a upila horkého čaje. Opřela jsem se a zavřela oči. Mé poklidné květnové relaxování však vyrušil strašlivý křik ze sousedního domu. Mladí manželé Snettovi se zase hádají. Snettovi se do této části města přestěhovali teprve před měsícem a už mi lezli totálně na nervy.

„Ty idiote, kde jsi včera zase byl?!" křičela paní Snettová.

„Kde jsem byl?! To TY ses domluvila s kamarádkami na nákupy!," ječel pan Snett.

„Ano a TY jsi měl pohlídat Bertíka!"

„Ten pitomý pes si pár hodin doma poradí sám! Nemusím ho hlídat čtyřiadvacet hodin denně!"

Nebyl den, který by se obešel bez hádky.

Rázně jsem se postavila a šla k nim.

„Mohli byste se laskavě uklidnit," řekla jsem výhružně. Snettovi se na mně naštvaně podívali.

„Řešíme tady velmi důležité věci tak vypadněte," odseknul pan Snett. Na to tohle jsem neměla, otočila jsem se a odkráčela pryč. Zmoženě si sedla na židli a popadla propisku. Teď musím něco napsat. Prázdně jsem se dívala na papír a usilovně přemýšlela. Je jaro, takže to musí být něco jarní. Rostou květiny, takže něco o květinách.

A už zase nic.

Hltavě jsem vypila mátový čaj a podívala se na papír. Najednou se v mé hlavě znovu zaplo tlačítko inspirace. Moje ruka kmitala po papíře co nejrychleji, abych náhodou nezapomněla nějakou skvělou větu. Napadalo mě tolik věcí, o kterých jsem mohla psát, ale já psala jen o jedné.

Jako by mi ten mátový čaj dokonale osvítil mysl.

Dalšího dne jsem vstála šťastná, článek jsem měla konečně napsaný a mohla ho jít odevzdat šéfovi. Celou cestu do práce jsem uvažovala, jak svůj článek nazvu. Radostně jsem proběhla svou nevelkou kanceláří a vyrazila k pracovně šéfa. Zaklepala jsem a vstoupila.

„Dobrý den, přinesla jsem vám ten článek, který jsem měla napsat."

„Dobrý den Ann už jsem myslel, že jste to vzdala," usmál se šéf. Podala jsem mu popsaný papír a on se pustil do čtení. Pozorně jsem sledovala jeho reakci. První se usmíval, potom se nepatrně zamračil a pak se rozesmál. Nervózně jsem si natáčela pramen svých hnědých vlasů na prst.

„Báječné přesně něco takového jsem chtěl. Žurnalistika vám jde opravdu skvěle," pochválil mě.

Ještě ten samý den vyšel v novinách článek jménem: Jarní mátový čaj.

Já, mátový čaj a psaní jsme se od té doby stali nerozlučnými přáteli a tak je to až do teď.

Taková krátká povídka do Květnové soutěže. Tak doufám, že se vám líbí :)

MissOff