Paranormální příběhy✔

2) Podivný dům

Všechno to začalo, když jsme se přestěhovali do toho zatraceného baráku. Tehdy jsme byli všichni šťastní. Manžel povýšil v práci, navíc přibyl nový člen rodiny, tak jsme se rozhodli přestěhovat. Měl to být náš vysněný domeček...

Nejdříve má sedmiletá dcera spatřovala jakousi děsivou plazící se ženu. Prý byla vždy od krve, někdy prosila o smilování, jindy už jen ležela a vypadala, že je mrtvá. ,,Mami, ta žena trpí, musíme jí pomoct!" říkavala Mary a pokaždé mě tahala za rukáv.

Nepřikládali jsme tomu žádnou význam. Mysleli jsme si, že chce jen pozornost. Předtím se vše točilo kolem ní, jenže když se narodil Felix už to tak nebylo.
Byla jsem z toho všeho unavená a tak jsem Mary trochu opomíjela.

Když za mnou dcera přiběhla poprvé s tím, že na zahradě je nějaká paní, co pláče a volá o pomoc, tak jsem hned utíkala za ní. Myslela jsem si, že se stalo nějaké neštěstí... Nic tam však nebylo. ,,Ještě před chvílí tady byla! Vážně! Musíme ji najít a pomoct, mami!" křičela Mary. Byla úplně bez sebe. Takhle vyděšenou jsem jí ještě nikdy neviděla. Snažila jsem se jí uklidnit. Nakonec se mi to povedlo, ale to jen díky jejímu oblíbenému plyšákovi a hromadě sušenek.

Neměla jsem z toho dobrý pocit. Večer, když přišel můj muž, tak jsem mu vše řekla.
,,Nic to není, Rebecco. Jen je v novém prostředí a má nového sourozence. Uvidíš, že už se to nikdy nestane," řekl. Jenže se šíleně pletl.

Mary začala mít špatné sny. Skoro nespala. Pořád byla vyplašená. Stačilo, aby pes od vedle zaštěkal a ona se rozbrečela. Pořád si stěžovala na tu plazící se ženu a časem se vyrojily i další polomrtví lidé, kteří údajně měli být v našem domě.

Nejhorší bylo, že i já jsem propadala strachu. Připadalo mi, že ze sklepa vycházejí takové divné naříkavé zvuky. Taky se občas v místnosti najednou zčistajasna ochladilo o několik stupňů.

Říkala jsem si, že je to kvůli stresu, který právě prožívám. A tak jsem se rozhodla vzít Mary k dětskému psychologovi. Ten nám řekl, že je to nejspíš kvůli druhému dítěti nebo novému domu. Prý na ni musíme pomalu... A předepsal jí jakési prášky na uklidnění.

Když jsme se vraceli domů, zrovna kolem procházela naše sousedka. Byla to stará paní. Manžel jí už zemřel, děti jí navštěvovaly párkrát do roka a ona tak ráda vyhledávala společnost v sousedství.

,,Dobrý den, paní Becková," řekla jsem a usmála se na starou ženu. Bylo mi jí líto, tak jsem k ní občas zašla na návštěvu a vždy jí přinesla i něco dobrého na zub.

Začli jsme se spolu bavit. Malý Felix spal, Mary si odběhla hrát nahoru do pokoje a já tak měla spoustu času na rozhovor s paní Beckovou.

Bavili jsme se spolu i o Mary a jejích problémech. Když jsem jí řekla o plazící se ženě, tak úplně stuhla. Zatvářila se nešťastně a nakonec mi pověděla, že asi před 30 lety se v domě odehrál hrozný masakr. Neznámý člověk vyvraždil všechny členy jedné rodiny, která tam v tu dobu bydlela. Před tím než je zabil je dokonce několik hodin mučil.

Podle paní Beckové to tehdy vyšetřovala kriminálka i federálové. Na nic nepřišli. Neznámého pachatele nikdy nedopadli...

To mnou hluboce otřáslo. Ti z realitky mi to měli říct! Nikdy bych nedovolila, aby má rodina v takovém domě žila, kdybych to věděla. Jenže už bylo pozdě. Smlouva byla podepsaná, navíc jsme si na ten dům museli vzít hypotéku.

Nechtělo se mi toho tolik vyřizovat... Říkala jsem si, že je to jen špatný pocit, který zmizí a vše bude zase v pořádku. Jenže to bylo jen a jen horší. Vše se stupňovalo a vyvrcholilo v den, kdy se má malá holčička zhroutila.

Na ten den nikdy nezapomenu. Nejhorší je, že jsem tomu mohla zabránit, kdybych jí hned od prvního okamžiku věřila. Takhle si naše rodina prožila jeden hrozný rok v jakémsi podivném domě...

Už ani nevím, kde jsem tento příběh četla... Mému třináctiletému já se asi příběh zdál strašidelný, či co:)
Pravdou je, že jsem ho musela hodně přepracovat, aby byl děsivý a reálný aspoň trochu. Tak můžete napsat, jak se mi to povedlo.