Jdu chodbou se zatuchle páchnoucími stěnami.
Cítím jak se Můj hrudník pravidelně zvedá.
Slyším jen svuj dech.
Ani klapot bot není slyšet.
Jsem totiž bosa jen v roztrhání nemocniční košili.
Najednou to ticho prořízne hlasitý srcderyvný křik.
Běžím co nejrychleji jak mohu.
A už ji vidím.
Leží tam ne zemi.
Nehýbe se.
