Tak jo.
Jmenuji se Daisy Mesley a narodila jsem se v Atlantě.
Je mi 13 a miluju svůj život.
Teda někdy.
Byla jsem normalni holka s normálním životem.
Až do mojich
desátých narozenin.
V ten den s můj život převrátil úplně naruby.
...
Crr.Crr.
,,Aaaaaaa.
Jak Já nesnáším svůj budík.''
Podívám se na kalendář a oči mi málem vypadnou z důlků.
Dnes. Konečně.
Právě ode dneška jsem oficiální stařena.
Už mi je Celých deset chápete to?
Už mám dvoumístný věk.
A o další cifru se to aspoň hodně dlouhou dobu (teda jestli někdy vubec) zase nezmění.
Sešla jsem dolů do kuchyně, ale tam nikdo nebyl.
Volala jsem všechny.
Mámu.
Tátu.
Bráchu.
Nic.
Jenom na lince byl dopis.
Milá Daisy,
Je nám líto že ti to musíme oznamovat takto,ale nejsi doopravdy naše. Když jsme tě s tatínkem adoptovali neměli jsme o tomhle ani tušení. Byla jsi jen obyčejný malý uzlíček s úsměvem na tváři.
Dnes jsme se ale dověděli že tvou rodiče nebyli jen tak někdo.
Tvým otcem byl Theodor Soul a matkou May Christiane Reily Soul. Tvé celého jméno je Miranda Theresia Daisy Reily Soul. Princezna Auritánie.
Nikdo o tom nevěděl.
Tvá matka byla velmi učená , ale jedno zaklínadlo se ji vymklo a nikdo už jí nedokázal pomoci.
Tvůj otec byl Nixomágem. To znamená ze ovládal tajemnou moc Nix, neboli předvídač.
Nemohli jsme tu zůstat a říct ti to osobní protože řekli že to je přísnější tajná informace a nemohou nic riskovat. Proto nás nechali odvést do Auritánie.
Od dnešního dne budeš chodit do vílo-čarovné školy Bexlinia. Je to nejlepší (a taky jediná ) škola pro víly, kouzelníky, a čaromágy v Auritánii.
Budeš zde vystupovat pod jménem Rut Moskowicz. Přišla jsi o rodiče a přestěhovala jsi se sem za tetou a teď sem budeš chodit do školy.
Moc doufám že to zvládneš a že se zas brzy setkáme. V 10 hodin si pro tebe přijede Černá limuzína s tvou osobni poradkyní a řidičem který by se měl jmenovat Mike. Do té doby máš čas to vše vstřebat a připravit se na odjezd.
Máma
Stála jsem v kuchyni bez možnosti něco říct.
Ani jsem se nevspamatovala a zase to přišlo.
Byla jsem zase v té chodbě.
Ale tentokrát bylo něco jinak.
Ty obrazy okolo žily, když jsem kolem nich procházela tak si zakrývali obličeje, křičeli, schovávali se.
Chtěla jsem na ně zavolat, ale nešlo to.
Svoje tělo jsem neovládala.
Pak jsem se podívaná do zrcadla a chtěla jsem vykřiknout.
To jsem nebyla já.
Verne rozcuchané vlasy, zákeřný úsměv a oči ze kterých sršelo šílenství.
Před sebou jsem měla věrnou kopii tě ženy na fotografii z alba na půdě.
Napřáhla jsem se a
Miry.
Miry!
Cítím jak se mnou někdo třese.
Otevřu oči a uvidím tu ženu ze snu.
Ale ne tu šílenou.
Tu co mně navštěvovala ve snech když jsem byla malá.
Ta která mne utěšovala.
Dora.
'Doro?'
'Jak znáš me jméno? '
'Sama jsi mi ho šeptávala ve snech když jsem byla vystrašená a nešťastná. Ale kde máš tu jizvu?'
'Jakou?'
'No tu co ti ve zvířecí podobě způsobil jednorožec.'
Jak o ni víš? A jak mne vůbec znáš?
Ne počkej neříkej mi to. Zachraňuji tě před smrtí jedy. Teď půjdeme hezky na ministerstvo a předvedu tě ke Kingsleymu.
Kingsley?
Jako Kingsley Pastorek?
Hele nevím jak tohle všechno víš, ale ted půjdeš hezky se mnou.
Počkej jen si s sebou vezmu pár knih a počítač s powerbankou.
Odběhla jsem si do pokoje pro tašku a do ni na házela ty nejnutnější věci jako oblečení, tenisky a hlavně počítač a celou sérii Harryho Pottera.
Běžela jsem zpet dolů, kde už čekala Dory.
Vyšly jsme ven a já chtěla vědět jestli se budeme přemisťovat nebo půjdeme vchodem pro návštěvníky.
Když jsem viděla její udivený výraz tak už jsem radši zmlkla.
Chytla mne za ruku a přemístili jsme se dk nějaké postranní uličky.
