Když zapadá slunce,
růže snů otevírají své květy,
jsme v mlze, jsme ztraceni,
prostupujeme všechny světy.
Ta ztracená Já, ztracená Ty
upustil jsem je na cestě domů,
stala ses deštěm, stala ses větrem
tvým hlasem mluví listy stromů.
Co můžeš mi říci?
Povíš mi o dávných Nás?
Možná se stále chvěji strachy,
ve víru víry se ztrácím zas.
Proč jsi odešla?
Možná mělo to tak být
jak putují vlny po moři,
nevrátí se;
tak my musíme žít.
Pravda je záhadou,
skrývá se tělech i slovech,
sama sobě návnadou,
v úplňcích i novech.
