Jmenuji se Lauren a je mi 16 let. Už od mala mám poněkud zvláštní schopnosti..ovládám vodu. Jako ne že prostě otočím kohoutkem.. Já si jí pustím pouhým cuknutím zápěstí.
Ale nebudu předbíhat, a vrátím se s vyprávěním do doby, kdy vše začalo.
Bylo mi pět let a já žila se svojí maminkou v severním Irsku. Bydlely jsme v majáku na skalnatém pobřeží, protože ho maminka obsluhovala. Každý večer jsme spolu šlapaly ten nespočet schodů, abychom nasvítily to velké světlo, co poskytuje bezpečí všem námořníkům na moři, aby nenarazili do skal. Jednou jsem byla nemocná, a tak musela maminka jít nahoru sama. Ten večer jsem ji viděla naposledy. Jediné co si z toho dne pamatuju je hlasité šplouchnutí vody. Ale nevěřím tomu že by ji někdo schodil..na majáku nikdo být nemohl..Ona skočila...
Jelikož jsem neměla žádné jiné příbuzné, tak mě druhý den odvezla pracovnice ze sociální péče do dětského domova. Žádné děti se mnou nechtěli nic mít.. Uznávám že působím poněkud zvláštním dojmem, protože mám vlnité světlé vlasy s modrými prameny..podotýkám že nebyly nabarvené. Jelikož jsem neměla žádné kamarády, tak jsem často chodila k malému jezírku za městem. Prostě mě fascinovala voda. Někdy jsem měla pocit, že se na mě skrz vodu dívá maminka, ale to je přeci nesmysl. Poté nadešel ten osudný den..Den kdy jsem si zase hrála u jezírka. Stála jsem nad ním a jen tak si trhala zápěstím. Voda se najednou začala zdvihat, až se vznášela ve vzduchu. Došlo mi že jsem to asi udělala já.. Omdlela jsem, a spadla do jezírka. Tedy myslím že jsem omdlela.. Ale jelikož jsem se probudila na břehu jezírka tak se mi asi muselo něco stát. Jelikož jsem cítila od nohou podivný chlad, tak jsem se na ně podívala. Nebyly tam ale mé dlouhé nohy.... Byl to šupinatý ocas.....
