Od toho dne mi vše začalo zapadat do sebe. To že mě přitahuje voda, matčiny zákazy se k vodě přiblížit, dokonce i ty mé modré prameny. Zajímala jsem se o to co by se mnou mohlo být, nic jiného jsem nedělala. Nemohla jsem ale na nic přijít, a proto jsem se po šesti letech vydala znovu na maják. To co mě tam čekalo bylo dost zvláštní. Úplně nahoře jsem našla velikou truhlici, která tam nikdy dřív nebyla. Rozhodla jsem se ji prozkoumat. Uvnitř jsem nalezla spoustu mušlí, články o mořských pannách a pak modrou obálku. Byla nadepsaná mým jménem, takže asi určena mě. V dopise stálo..
Moje milá Lauren, je na čase abych ti objasnila něco z naší historie. Jistě jsi si všimla, že jsi jiná než ostatní děti. Umíš ovládat vodu...Jsi mořská panna drahoušku. Já jí jsem také. Tento dopis asi čteš dlouho poté, co jsem ho psala. Určitě se divíš proč jsem odešla. Bylo to z důvodu, že Poseidon si mě povolal k sobě, abych se stala členkou Společenství vody. Jednou se k nám také dostaneš, až přijde čas.. A my se zase setkáme. Teď bych tě chtěla požádat, aby jsi od této chvíle strážila maják.. Nyní znáš naše tajemství, a je jen na tobě jak s ním naložíš.
Líbá tě.. Máma
PS.: Něco máš ve skříni :)
Z dopisu mi začaly stékat slzy po tvářích. Takže maminka žije...takže jsem mořská panna. Poté si vzpomenu že mám něco ve skříni. Dojdu tam a nacházím v ní malou modrozlatou krabičku.. Otevřu ji a na saténové podložce leží křišťál v tmavě modré barvě, a lísteček s nápisem
Jsem pořád s tebou
