Před rokem jsem potkala naprosto skvělou osobu a jsem za to nesmírně vděčná. Proto jí chci věnovat celý tento příběh jako poděkování za to, že to se mnou tak dlouho vydržela. Vím totiž, že ji štvu. Občas. Ale ona to nahlas nepřizná.
Je to prostě boží človíček, a i když to pokaždé popře, pro mě boží je a taky vždycky bude.
Hledá moje staré výkresy ve škole, díky nímž bychom vydělaly miliony, každou středu se mnou blbne o odpoledce, vymýšlí se mnou jednodílné příběhy, které nakonec stejně nenapíšu, často plánujeme neuskutečnitelné věci, ale je super pocit o nich mluvit alespoň nahlas a s někým, kdo vás plně chápe, no pak nám akorát zbude si stěžovat na smůlu v našich životech.
Ale to nejdůležitější.
Někdy mi přijde, že ji stačí jen jeden pohled a ví, jak mi. Je to přesně ten člověk, co vám podá kapesník a čeká, až vám bude líp a dokud se nebudete cítit na to, abyste vyslovili to, co vás trápí, nahlas. Je moje podpora.
Jen díky nestačí.
@CindyEl
