Mysl ho neposlouchala.
Seděl na posteli, zády opřený o stěnu s hlavou stlačenou mezi pokrčenými koleny.
V jednu chvíli cítil až příliš moc věcí a on netušil, jak se s tím vyrovnat. Jak se uklidnit a všechno si srovnat.
Pokoušel se myslet na to dobré, ale zjišťoval, že mu nic nezbylo. Nemohl si nic vybavit. Žádnou šťastnou chvíli. Jako by byly nenávratně ztraceny a on taky.
Nevěděl, kolik dnů uplynulo od doby, co se vrátil z ošetřovny. Pojem o čase vymizel. Neslýchal už ani Jiminův hlas, což byla jediná věc, díky níž měl pocit naděje. A ta mu teď chybí.
Možná mu ublížil. Možná ho neměl tehdy odstrčit. Možná si s ním o tom měl promluvit. Možná se měl zachovat úplně jinak. Neudělat už žádnou další chybu.
Měl mu poděkovat za všechno, co pro něj udělal. Za to, že mohl slyšet jeho hlas. Že mu nabídl svou náruč, když ji potřeboval...
Teď má akorát strach.
Že ztratil už téměř všechno. A že právě nyní ztrácí i sebe.
