Robolove

Záchrana

Harry:

Ležel jsem na nějakém stole v nějakém domě. Nevím kde jsem, ale všechno mě bolí. Nic nepoznávám. Chtěl jsem se zvednout, ale byl jsem zastaven potetovanou paží. Vzhlédl jsem a uviděl tak dokonalého muže. "Lež. Musel jsem vyndat všechny kulky, které zasáhly tělo. A tvoje vesta patří do šrotu." Ukázal na kevlar prošpikovaný kulkama. Vypadala jako cedník. "Kde... Em kde to jsem a kdo jsi?" Pálelo mě v krku a nemohl jsem skoro mluvit. Muž mi podal sklenici vody a pomohl mi napít se. "Jsem Louis a jsi u mě doma. Můj robot tě zachránil. Našel tě na poli, kus za domem." Přikývl jsem a rozhlížel se. "Kdy můžu odejít? Musím do velitelství, říct, že jsou všichni mrtví." Vyhrknul jsem ze sebe a Louis se zasmál. "Myslím, že to jim došlo, když se nikdo nevrátil. Teď lež a odpočívej. Válka ti nikam neuteče, když se do ní tak ženeš." "Já se nikam neženu, nejraději bych se ani nevrátil k vojsku, ale má vlast mě potřebuje a moje rodina taky." Louis si odfrknul a já si všimnul jeho zjizvených rukou. "Tvá vlast tě potřebuje. To jsou jenom kecy, kterými armáda vymývá mozky takovýk klukům jako jsi ty. Armáda ti nikdy nic nedá jeno mbere, na to nezapomínej. A navíc, stejně si myslí, že jsi mrtvý. Vracet se nemusíš." Mykne rameny a já si zase položím hlavu na stůl. "Od čeho máš ty jizvy?" Louis se na mě podíval a prohlédl si mě. "Deset let v armádě a to nejsou jen ruce. Nohy, záda, hruď." Vydechl a odvrátil pohled. Zahleděl se na fotku na stěně. "Kdo je to? Tvůj kamarád?" Louis svěsil hlavu i ramena a nesouhlasně zakroutil hlavou. "To byl můj manžel. Zemřel a dál se o tom nechci bavit, jinak ti dám prášky a ty budeš spát až do pozítří." Koukal na mě a pak se vydal k odchodu. "Můj přítel taky umřel." Dodal jsem a Louis odešel. Pak jsem jenom slyšel, jak zabouchl dveře a venku křičel. Zaslechl jsem několik ran, pravděpodobně od pěstí a následné sesunutí podél dveří.

Louis:

Proč jsem ho zachraňoval? Akorát se vyptává. Teď jsem venku, vykřičený a s rozbitými klouby na rukách. V puse mám cigaretu, abych se uklidnil, ale moc mi to nepomáhá. Po dlouhé chvíli jdu zpět do domu a už uklidněný vcházím do pokoje, kde je on. "Ano jsem se nezeptal, jak se jmenuješ." Kluk se na mě otočil a pousmál se. Jde vidět, že plakal, stejně jako já před chvílí. Měl zarudné oči a mokré tváře. "Jsem Harry. Harry Styles." Přišel jsem k němu a setřel mu tváře. "Ty jsi plakal? Bolí tě něco?" Prohlížel jsem mu zranění a doufal, aby mu někde neprosakovala krev. "Bolí mě srdce. Stýská se mi po něm." Dodal a odvrátil hlavu na druhou stranu. Nic jsem na to neříkal. Neměl jsem co a ani jsem nevěděl co. "Já se tam nechci vrátit." Vzlykl a setřel si slzu. "Až se uzdravíš, můžeš mi pomáhat tady. Hodil by se mi tady někdo šikovný. Jsem tady sám, pokud nepočítám roboty, kteří potřebují pomoct opravit a nebo vycvičit." Harry si úlevně oddechl a přikývl. "Máš hlad?" Zeptal jsem se a pomohl Harrymu postavit se. Dovedl jsem ho na gauč, kde jsem ho zase uložil. "Jo. Nejedl jsem skoro tři dny." Vykulil jsem oči a odešel do kuchyně uvařit oběd.

Když jsem měl oběd hotový, nandal jsem Harrymu na talíř a donesl mu to do obýváku, kde ležel. "Díky Louisi. Za všechno." Donesl jsem si i svou porci a oba jsme se nezi sousty bavili a poznávali se. Byl jsem rád, že s někým můžu mluvit. S někým tak sexy, jako je on. Jeho tělo je tak dokonalé a mě se celou dobu tajil dech, když jsem ho operoval. Byl zábavný a milý. Bavili jsme se ještě dlouho po obědě a ani jeden jsme si nevšimli, že slunce už zapadá. Když jsme si toho všimli, bylo půl jedenácté večer. "Pomůžu ti do postele." Řekl jsem a vstal z křesla. "Já nebudu spát na gauči?" Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou a opatrně mu pomohl postavit se. Šli jsme do patra, do mé ložnice, kde jsem rozestlal a pomohl mu svléknout se. Zůstal jen v boxerkách a já si zase povzdechl. "Kde budeš spát ty?" Zeptal se, když jsem ho přikrýval. "Dole na gauči. Kdyby jsi něco potřeboval, zakřič." Harry mi popřál dobrou noc a o chvíli později usnul. Já jsem sešel zase dolů a ještě jsem si pročítal nějaké dokumenty, když se z vrchu ozval hrozný křik.

Harry:

Probudilo mě třesení. Někdo se mnou třásl. Zdál se mi dost ošklivý sen a já cítil jak se mi pot mísí se slzami. Louis seděl na kraji postele a měl mrtvolně bílou barvu. "Už jsi vzhůru?" "Jo, už jo. Asi se mi něco zdálo. Promiň." Louis hlasitě dýchal, asi vyběhl schody. Styděl jsem se, že jsem křičel ze spaní, jako malé dítě. Louis už chtěl odejít, ale já ho zastavil. Chytil jsem ho za ruku a prosebně na něj koukal. Okamžitě pochopil. Sundal si kalhoty a tričko a vlezl si na druhou část postele. Přikryl se a po chvíli začal pravidelně oddechovat. Ležel jsem na boku a koukal jsem se na něj. Vypadal tak krásně. Jeho tělo bylo potetované a zjizvené, ale přesto krásné. Otočil se na bok, takže byl čelem ke mě. "Nekoukej se na mě, nemůžu spát." Řekl a já skoro polekáním nadskočil. Otevřel oči a zasmál se. "Nemám rád, když mě někdo pozoruje jak spím." Dodal, aby vše uvedl na pravou míru. Chytil jsem se na hruď a vydýchával mini infarkt, který mi přivodil. "Tohle mi nedělej. Víš jak jsem se lekl?" Louis se znovu zasmál. Má tak krásný a zvonivý smích. "Vím. " Zase zavřel oči a já se raději otočil na záda. Po dlouhém koukáni do stropu a převalování se, mě objaly Louisovy paže a přitáhly si mě k sobě. "Moc sebou hážeš." Řekl mi do ucha a přitiskl se na má záda. V ten okamžik mě přestalo všechno bolet a začaly se mi klížit oči. Zanedlouho jsem usnul.

Louis:

Ráno jsem se probudil s ležícím Harrym na mé hrudi. Poklidně oddechoval a já si užíval zase toho cozího tepla. Opatrně jsem mu odstrčil vlasy z očí a pohladil ho po tváři. "Už dávno nespím." Zašeptal a já dostal málem infarkt. Harry otevřel oči a začal se smát. "To máš za tu noc." "Jsi hrozný, víš to?" Harry přikývl a dál se smál. "Vím." Až jsem se uklidnil znovu jsem si lehl vedle něj a políbil ho na čelo. Rychle jsem se odtáhl a odešel do koupelny.

Poznámka autorek:

Je tady další díl po hodně dlouhé době. Tak snad se líbil DXS :-*