Dotek strachu (jednodílovka)

Strašidlo pod postelí

Opravdu nemám ráda svou postel.

Zvlášť večer. Zní to podivně, uznávám... snad každý se těší do postele, ne? Ale já se nebojím postele samotné; bojím se toho, co je pod ní. Můj strach je ještě prohlouben tím, že spím na patrové posteli, tudíž je vcelku reálná možnost, že pod ní skutečně někdo je a chytí mě v okamžiku, kdy vystrčím ruku ven.

Je večer. Těžko říct, kolik hodin, vím jen, že je hodně pozdě a zvenčí se ozývá hrůzostrašné kvílení větru. Můj močový měchýř se svírá tou nepříjemnou bolestí, když se vám už několik hodin chce na záchod a vy to vší silou zadržujete. Teď už to ale nedokážu vydržet. Budu muset slézt dolů.

Celá se třesu, když pomalu, pomaličku shrnuji svou pokrývku na stranu. Jako by se v místnosti náhle prudce ochladilo; naskočí mi husí kůže. Pokoj je celý temný, jen lampy zvenčí, spolu s větvemi stromů, vrhají na zdi dlouhé stíny. Otřesu se, když mi jeden z nich přejede přes obličej, a poté konečně položím patu na první příčku žebříku.

To je milník číslo jedna. Okamžik, kdy se poprvé rozhoduji, jestli skutečně vylezu z postele, nebo se zase zachumlám pod deku a strávím další bolestnou noc v mukách z bolesti močového měchýře.

„Nebuď srab," zašeptám do temnoty noci. Zdá se mi to, nebo jsem slyšela slabé zachichotání? Nevím, netuším. Jenom se vší silou chytím zábradlí, které lemuje mou postel, a otočím se, abych mohla sešplhat dolů. Vždy nejprve nohou pořádně ohmatám příčku žebříku, co kdyby se na ní něco ukrývalo, něco odporně nechutného, něco lepkavého, třeba krev, nebo střeva mé rodiny?

Jakmile jsem na zemi, nezdržuji se pátráním po tom, jestli někdo skutečně není pod mou postelí. Jednoduše vyběhnu z pokoje, prásknu za sebou dveřmi, probudím půlku bytu a s úlevou usednu na záchod. Chladné bílé zářivky na mě ze svého vyvýšeného místa zírají. Když jsem v bezpečí osvětleného místa, uleví se mi a já složím tvář do dlaní.

Je to v pohodě, přesvědčuji sama sebe. Nic tam není. Kolik ti je, aby ses bála bubáků, co jsou pod postelí? Teda nejsou. Sakra, nejsou pod tou postelí! Nic tam není. A vůbec, bubáci neexistují.

Takto uklidněna se zhluboka nadechnu, umyju si ruce a cvaknu vypínačem, až se koupelna kolem mě ponoří do tmy. Polknu.

Tak snad přece nejseš malá, zanadávám si. Přikývnu, jako bych se chtěla ujistit o tom, že mám pravdu a vyjdu ven.

Každý krok, každé pohnutí nohou, to vše plánuju dopředu tak, aby se nemohlo nic stát. Tamhle je šatník, tomu se musím vyhnout, jsou tam boty. A tamhle skříň. A lego, se kterým si hrál můj bratr, než šel spát.

Jakmile ale otevřu dveře od svého pokoje, srdce mi vylétne až do krku a začne zběsile bušit. Přímo naproti nim je okno. Zvláštně naplánováno, já vím, ale i tak svůj pokoj miluji. Nalevo od okna je psací stůl, abych měla pořád světlo. Podivné... nepamatuji si, že bych nechávala zapnutou lampu. Naopak, jsem si naprosto jistá, že když jsem vyrážela, byla tma.

Skoro to až bolí, jak mé srdce buší. Buch buch. Buch buch. Pořád dokola. Opatrně se otočím k posteli zastrčené na druhé straně pokoje. Temnota pod ní jako by se převalovala, volala mne. Veškerá vlhkost z krku se vytratí do mých dlaní a já, tiše našlapujíc, kráčím k žebříku.

Najednou se zpod postele ozve tiché dívčí zahihňání. Ustrnu v polovině pohybu. Každá žilka v mém těle hraje napětím.

„H-haló?" zašeptám do tmy a modlím se, aby nikdo neodpověděl. I když, to vlastně neznamená, že tam nikdo není. Znamená to jen, že se nechce ukázat... nejradši bych si za tu myšlenku nafackovala.