'Můj andílku...'

I. díl

V takových chvílích, jako je tato byla ztemnělá místnost výhodou. I když všichni přítomní ve tmě viděli snad lépe než ve světle, stále tu byl onen pocit soukromí, že vám nikdo nevidí do obličeje a nepozná tudíž, co si myslíte.

Zasedání nebeského soudu se chýlilo ke konci. Soudce měl vyřknout rozsudek nad andělem, jež se znelíbil bohu a proto měl být odsouzen k životu v pekle. Zasedajícím soudcem měl být hnědovlasý vysoký, ale hubený muž s jemnou až skoro dětinskou tvářičkou. Rozhodně nevypadal tak, jako ideál soudce – zachmuřený, přemýšlivý a rozhodný, tvrdý. Tenhle soudce vypadal, že snad ještě ani není dospělý, i když měl jedno století osmnáct let. Karamelově hnědé vlasy, jemná a světlá pokožka, plné rty, studánkově modré oči s dlouhými řasami – celkově jemné rysy podporovaly onen první dojem nevyspělosti. Člověk – tedy, anděl – sedící na lavici nařknutého byl snad přímo předurčen být soudci jeho pravým opakem. Tomu muži se mohl s jeho svaly rovnat jen málokdo. Černé polodlouhé vlasy mu padaly do očí, tvář měl sněhově bílou a rty jemně narůžovělé. Měl v sobě nepopiratelně jakýsi kousek ďábelské svádějící krásy.

Když ho soudce poprvé uviděl, přeběhl mu mráz po zádech a své chvilkové zaskočení musel zakrýt přehrabáváním se v úředně vyhlížejících listinách. A teď přišel ten okamžik z celého dne nejdůležitější. Je vinen? Nevinen? Soudce se se skloněnou hlavou velmi dlouze rozhodoval.

Jednou se přistihl, že si přemýšlivě přejíždí po spodním rtu a přitom mlsně zírá na anděla na lavici trestaných přes své dlouhé černé řasy. Zbláznil se? Jeho vlastní hlas k němu samému dolehl jako z velké dálky. To jediné slovo se prořízlo vzduchem jako šíp napuštěný jedem, který od této chvíle pečetí jeden osud za druhým.

„Nevinen."

Pro obhajující se stranu to bylo vysvobození. Pro stranu, na níž mimo jiné stál samotný bůh, to byla prohra a pro soudce to byl pouhý začátek strastiplné cesty od normálního andělského života, po život zmítaný lidskými, zakázanými city až po jeho neodvratitelný, děsivý konec.

Další dny se nesly v duchu šíleného shonu, při němž ani andělé nestíhali. Nervy drželi na uzdě jen díky tomu, že bylo jejich přirozeností být na všechny vysmátí a milí, ať už se cítili sebehůře. Den šel za dnem, za chvíli uběhl už týden od toho velkého procesu s tím – teď osvobozeným – padlým andělem.

Bůh si zavolal onoho soudce k sobě.

„Můžeš mi, bratře, říci, proč jsi osvobodil od trestu zrádce? Dobře víš, jak se na mě provinil."

„Pane... nedokážu vám to vysvětlit, prostě cítím, že on si zaslouží druhou možnost. Ať za něj ručím svým životem v nebi, jestli se bude ještě něco podobného opakovat."

„Beru tě za slovo. Můžeš jít, bratře."

„Ježíši," obřadně se uklonil a vycouval z božských místností.

„Hm... ještě něco..." ozval se bůh, když byl Regulus van Sullwan – onen soudce – už u dveří. „Dávej na sebe i na něj pozor, ať se s tebou nemusím loučit. Jsi dobrý anděl. Nechci o takové přijít kvůli takovým nestálícím jako je Lucius van Kaen. Má to sice ve své přirozenosti, ale myslím, že tentokrát opravdu zašel až moc daleko."

„Jistě. Jste milostivý," řekl Regulus a rychle se otočil a zmizel.

Hned po schůzce s bohem odešel do svých komnat urovnat si priority. Nechápal, proč musí na onoho Lucia van Kaena stále myslet. Ale ten jeho výsměšný pohled, když ho zprošťoval viny ho doháněl k šílenství.