Houpala se ve větru jako hadrová panenka. Vlasy jí vlály a šlehaly do tváře, ale jí to nevadilo. Už dávno ne. Oči měla zavřené, jako by nechtěla vidět tu krutou realitu. Její pokožka byla mrtvolně bledá a člověk se jí bál dotknout, snad aby se mu nerozpadla v prach kdyby to udělal.
Ale byla krásná. Tak krásná až se mi tajil dech, tak jako vždycky když jsem ji viděla a ona se na mě důvěrně usmívala.
Přestože visela za nohy ze stromu a život jí protekl mezi prsty již před několika hodinami
a i když už nemohla nic vyslovit, stále jsem slyšela její křik přecházející v šepot. Varovala mě, že to přijde. A teď to jde po mě, vím to a nebojím se. Čekám.
Když jsme byly malé často jsme hrály hru na tichou poštu. Zapojovaly jsme do toho celou rodinu a bavily se tím, že jsme vymýšlely krkolomná dětská slova, která nedávala smysl ani na začátku ani na konci.
Když jsme povyrostly šeptaly jsme si svá nejdůvěrnější tajemství a slibovaly si, že je nikdy nepovíme.
A teď když už jsem dospěla ten šepot tu byl zase. Jen ne tak jak jsem čekala.
Slyšela jsem ji všude, v hlasech cizích lidí, ve své hlavě, v třepotajících se listech i dávno zapomenutých knížkách. Číhala na mě v každém koutě a za každým rohem, strašila mě a já dosud nevěděla proč...
Umřela před pěti lety. Byla chladnokrevně zabitá, já ji našla a oni pak našli mě. Prý jsem seděla pod jejím visícím tělem a vypadala stejně mrtvě jako ona. Nepamatuji si na to. Pamatuji
si jen ten šepot. Duněl mi ve spáncích a způsoboval bolest, která mě trhala vejpůl. Křičela, prosila mě, ale vždycky z toho vyšel jen šepot. Postupem času slábl a ozýval se jen z nejtemnějších zákoutí mé mysli, ale nedávno mě znovu přepadl.
Tenkrát mi bylo teprve 18, ona byla o dva roky starší, měla jsem se rozhodnout kam půjdu na vysokou i když ona zůstala doma. A to těžce nesla. Byly jsme nerozlučný, přesto naprosto jiný. Já byla ta tišší,v koutě sedící s knihou v ruce. Byla jsme to tiché, milé dítě. Ona byla pravý opak. Vždy středem pozornosti, upovídaná a sportovně založená. Snad jako by jsme nebyly ani sestry.
Ten den, pamatuji si to přesně, bylo 6.června 1989. Ukončila svou docházku na střední škole. Bylo to smutné, skoro jako bych opouštěla nadobro svou rodinu a neměla se nikdy vrátit zpět. Matka říkala, že to přejde, samozřejmě jsem jí věřila. Večer jsme to měli jít oslavit, celá třída. Jenže mezitím se to stalo. A v posledních slunečních paprscích se houpalo její tělo na tom stromě.
Byla to perfektně provedená vražda, dlouho plánovaná. Žádné stopy po mučení nebo snad znásilnění. Její kůže byla křišťálově čistá jako průzračné tyrkysové moře na Bali. Žádné stopy
po souboji, ani zranění. Zprvu nikdo netušil jak zemřela, až později se z pitvy prokázala otrava,
ale viník se nikdy nenašel, nebyl nikdy potrestán.
Když jsme byly malé často jsme si hrály na doktory, já byla pacient s těžkým zraněním a ona zkušená doktorka odhodlaná zachránit každou ztracenou duši. Jednou jsme si hrály ve vaně, když jsem se náhle objevila pod hladinou. Voda se mi dostala do nosu i úst, zaplavovala mé útroby a chtěla mě pohltit jako velká černá díra. Můj první instinkt byl vyplavat k hladině, mermomocí jsem se tam chtěla dostat, nadechnout se toho lahodného vzduchu, jenže nešlo to. Její ruce mě drželi za útlá ramena a její tělo sedíc na mém, mě drželo v pod vodou. Byla jsem malá, nechápala jsem co se děje, ale věděla jsem, že pokud něco neudělám umřu. Kroutila jsem se, snažila se křičet a kopala nohama, až náhle byl tady. Vzduch mě ovanul jako záchranné lano, vykašlávala jsem vodu a přitom nasávala ho nasávala plnými doušky. Ona seděla vedle mě a hladila mě po vlasech. Šeptala jak moc jsem zraněná, a že mě musí okamžitě ošetřit. Chovala se jakoby se nic nestalo a mě samotné to nakonec připadalo jako sen. Proto nikdo nic nevěděl.
Jenže se to stávalo mnohem častěji. Rostly jsme a její záchranné akce byly čím dál zlověstnější. Občas se stávalo, že jsem se probudila uprostřed noci a ona stála u mé postele, pozorovala mě jak spím a držela v ruce polštář. Nevěděla jsem na co, než mi ho přiložila k obličeji a já se nezačala dusit. Teprve až když se mé tělíčko vzdávalo, polštář pustila. Vzala si mne do náručí a uklidňovala, vysvětlovala, že se jí líbí když mě může tu poslední chvíli zachránit. Když mi může pomoc.
Začala jsem se bát, čím dál tím víc čím víc jsem byla starší. Nechtěla jsem to nikomu říct, protože mimo tyhle ,,záchranné akce" jak tomu ráda říkala byla naprosto normální. Hrála si se mnou, hlídala mě a vodila do školy. Po večerech mi četla pohádky a ráno budila k snídani. Rodiče nic netušili. Jen se často divili proč jsem samá modřina, proč mám rudé oči nebo oteklý krk, ale řadili to prostě k dětství. Když mi bylo asi 13 rozhodla se zkusit něco naprosto nového. Svázala mi nohy provazem a donutila nechat se pověsit na strom. Pak vzala několik suchých větviček a zapálila malej oheň. Smála se když mi přikládala na kůži rožhavenej konec větvičky a rozhoupávala nad ohněm. Plakala jsem a prosila jí, aby mě pustila a ona to nakonec udělala. Řekla, že potřebuju zachránit. Mně v tu chvíli, ale došlo, že je to ona kdo potřebuje zachránit.
Když se mě rodiče ptali, kde jsem přišla k těm drobným spáleninám, jen jsem se usmála a řekla, že z táboráku vylítlo pár jisker. Slíbila jsem jí přeci, že to nikomu nepovím, že to bude naše malé tajemství a tajemství se nikdy neprozrazují. Nikdy.
V tu chvíli její doktorská praxe skončila, přešla do věku kdy měla jiné zájmy a mně se neskutečně ulevilo. Žila jsem svůj život mimo společnost v knížkách a dumala nad tím jak moc bych jí mohla pomoc, co bych pro ni mohla udělat, co by bylo nejlepší. Léta běželi a my stárly, vzpomínky bledly, jen jizvy mi připomínaly kdo ve skutečnosti je. Občas jsem viděla ten záblesk šílenosti v jejích očích. Odrážel se v její duši a vracel zpět na světlo a mě to strašilo ve snech. Čím více se blížil můj konec střední školy, tím více se zdála neklidná. Jako by ji můj odchod z domova trápil mnohem více než mě. Opět jsem se probouzela uprostřed noci, náš pokoj zaléval svit měsíce a ona v něm stála jako anděl pomsty a dívala se na mě. Děsilo mě to o to víc, že v ruce třímala nůž. Nepoužila ho, ale já odmítala nadále spát v její blízkosti. Byla šílenec a jakoby to byla přenosná nemoc, cítila jsem jak se úponky té černé šílenosti zabodávají do mého těla a po kouskách požírají mou nakřáplou duši.
A pak už jsem nemohla, 6.června jsem prožila jako ve snu. Pak zbyl jen její šepot, drsný a lahodný, naprosto šílený. Někdo ji zabil a nikdo už se nedozví, že ona byla ta šílená, ne já. Já byla jen oběť.
Teď už si to uvědomuji, teď už to vím. To já ji zabila. Její šílenost pohltila mou duši, roztrhala ji na malé kousky a způsobila jí i mně bolest. Vím proč jsem to udělala a proč to udělám znovu, to ten její šepot. Nechce odejít. Nutí mě dělat věci co nechci. Ozývá se ze všech stran, láká mě k sobě a říká, že brzy nadejde ten pravý čas, ale čas na co? Netuším.
Když jsem rodičům řekla, že ji slyším ve své hlavě, že je všude kolem mě, že cítím jak mě užírá, nechali mě zavřít. Myslí si, že jsem blázen, že potřebuji odbornou pomoc. Jsem na ně naštvaná, vždyť oni jsou rodiči! Měli to vidět, měli to vědět. Měli mi pomoc, měli pomoc jí.
Místo toho mě zavřeli do bílé místnosti bez citů, sestřičky mi nosí plno barevných prášků a pokaždé když otevřou dveře se ozývá srdceryvný křik zoufalců. Lidí jako byla ona, jako jsem i já. Lidí bez naděje. Ptají se jestli ji stále slyším, jestli mi ty prášky přinášejí úlevu, snad jakoby mohli nějaké léky zahnat její temnotu a hlas zpět do záhrobí, ale to nejde. Ne, dokud tu budu a tak křičím, snažím se dostat ze sebe všechnu tu zlobu a čekám na správný okamžik.
Oni totiž netuší, že jsou na řadě.
